Jestli to s frekvencí Weirových filmů takhle půjde dál, stane se z něj druhý Terrence Malick. Na jeho novinku jsme čekali opravdu dlouho, což je na pováženou, protože Master & Commander nás koncem roku 2003 přesvědčil, že svérázný australský tvůrce je na vrcholu tvůrčích schopností. Nevíme, kde se těch sedm let flákal, ale po zhlédnutí Útěku ze Sibiře se člověk nemůže zbavit dojmu, že se povaloval někde na pobřeží moskytů a vychlastával si talent z hlavy.

Aby nevznikl klamný dojem: Weir určitě nenatočil špatný film. K důstojnému návratu velebeného tvůrce má ale rovněž daleko. Spíš je to jen další „pohádka o putování na odvrácenou stranu světa“. Pseudoskutečný příběh z dob 2. světové války vypráví o mezinárodně pestré skupině uprchlíků z gulagu, kteří se vydali z hluboké tajgy podél Bajkalu na jih do Mongolska. Když zjistili, že i na širou step už dorazil komunismus, potáceli se dál. Do Tibetu a přes Himaláje až do Indie. Úctyhodná štreka, kterou zdaleka nepřežili všichni z původní party.

První obrovský problém tkví v už zmíněných pochybnostech o autenticitě příběhu. Dovolím si teď čistě osobní pohled: Viděl jsem film v přesvědčení, že se jedná o skutečnou událost a celou dobu jsem si v duchu říkal něco jako: „Pane jo, tohle opravdu dokázali?“ V té víře bohužel tkví značná část síly filmu. Jakmile jsem se dočetl, že je to celé pravděpodobně vycucané z prstu, snímek se mi téměř rozpadl před očima. Začaly se obnažovat „nedovolené“ prvky vyprávění, místy zavánějící až béčkovými hollywoodskými klišé. Zkuste si představit, co by zůstalo ze 127 hodin, kdyby se ukázalo, že to byla kompletně fikce. Solidní filmařské řemeslo, nic víc. S Útěkem ze Sibiře je to podobné.

Už samotné složení uprchlické party na hony smrdí stereotypy. Hlavní mladý hrdina, co se „vyzná v lese“, takže může být vůdcem, drsný Američan, vtipný Jugoslávec, ruský hrdlořez, polský kněz se skvrnou na svědomí, holka, co prchá před neznámým, ale určitě neradostným osudem... Podobně hollywoodská je celá úvodní půlhodina s naučnou prohlídkou ruského gulagu. Všechny dialogy v podstatě jen vysvětlují neznalému divákovi život v sibirském táboře a dobové politické poměry. Všechno zjednodušeně a heslovitě. A stejně povrchně jsou načrtnuty hlavní postavy. Nelze nesrovnávat a nevzpomenout si, jak před osmi lety na palubě lodi Jejího Veličenstva Surprise už od prvních minut dýchaly a žily šťavnaté, vrstevnaté, plnohodnotné lidské bytosti.

Družina ve vánici uprchne a pustí se divočinou na jih. A jde. A jde. A jde. Nejeden divák bude čekat, že podle návodu Kevina Smithe vykročí i jehličnany. Weir přehodí výhybku a na rozdíl od úvodního skanzenu se začne chovat ryze nehollywoodsky. Především nedramatizuje situace. Tohle není Na ostří nože. Hrdinové slyší v lese vytí vlků, ale ke konfrontaci se šelmami nedojde. Zastihne je písečná bouře, ale po skoku do bezpečí následuje střih a putuje se dál. Jedna z postav se probudí kvůli doteku na noze, ale jedovatý had se plazí za svým cílem. Uprostřed stepi partu obklíčí mongolští jezdci, ale pouze jim popřejí dobrý den a jedou zase dál.

Přesně tak. V Útěku ze Sibiře není jediná scéna, která by byla samostatně napínavá či jakkoli vyhrocená. Weir na to jde jinak, zeširoka. Celou dobu máte dojem, že se soustředí výhradně na jednotlivé detaily putování a přežívání (výroba provizorního šatstva a nářadí, ošetřování ran, pojídání červů, kradení jídla mrchožroutům...). V tomto Útěk opět připomíná Master & Commander – v něm ale byly podrobnosti života na lodi kulisou pro silný příběh. Tady získáte dojem, že se Weir v těchto „prkotinách“ utápí.

O to víc překvapí poslední třetina filmu, ve které znenadání do jisté míry pochopíte „tvůrčí záměr“. Z oněch více či méně zajímavých detailů totiž vznikne pozoruhodná celková mozaika. Weir sice nevyhrocuje jednotlivé scény, ale celé vyprávění má v sobě jisté vnitřní pnutí, které se projeví až po pěkných pár stovkách mil. Neodvratně na vás dolehne únava poutníků (tady je výhodou chytře zvolená minutáž – film není tak dlouhý, aby vyloženě nudil, ale dost dlouhý, aby měl divák pocit absolvované cesty a vcítil se do postav). Stejně jako oni už budete chtít konečně vidět indickou zeleň a tu a tam si jazykem projdete chrup, jestli se vám ještě neviklají zuby. V okamžiku, kdy jedna z výraznějších postav umře, najednou se dostaví opravdové emoce. Tady Weir dokazuje, že nenatočil film jako bokovku, ale měl opravdu nějakou vizi. Ke cti mu slouží i zajímavý střih a úsečná kompozice některých scén, které nechává jakoby nedořečené, čímž se příjemně dynamizuje jinak poklidné, místy až plíživé vyprávění.

Herci mu to samozřejmě nekazí. Impozantně vrásčitý Ed Harris filmu jasně dominuje, Jim Sturgess dokládá, že by si zasloužil nějakou opravdu hvězdnou roli, a Colin Farrell je jako zaostalý a mírně vyšinutý ruský bandita podobně netradiční a strhující jako kdysi Brad Pitt ve Dvanácti opicích. Střih, kamera, hudba, masky, to všechno je bez výhrad. A i na fakt, že se přepíná z ruštiny resp. polštiny do angličtiny, kde se pak zůstane, se dá zvyknout.

Vyrazit na Útěk ze Sibiře do kina? Odpověď je prostá: na produkci filmu se podíleli i lidé od National Geographic. Takže ano, je se na co koukat. Pokud ale toužíte po příběhu, který vás nejen chvilkově vtáhne, ale zanechá ve vás i hlubší stopu, u Weira ho tentokrát nehledejte.