Česká stopa v podobě hudby Filipa Míška doplňuje novinku Agnieszky Smoczyńské, která zaujala před třemi lety imaginativní muzikálovou směsicí Vábení sirén. Nyní přichází s pomalým dramatem o jedné tragické rodinné události, který u nás už viděli diváci v Karlových Varech. Zaujme však i návštěvníky kin mimo festivalovou scénu?

Nekompromisní a pořádně dlouhý úvodní záběr nám představí tajemnou ženu, která se zcela dezorientovaně motá metrem. Brzy se zjistí, že se jedná o dva roky pohřešovanou Kingu, na kterou kdesi na venkově čeká manžel, malý syn i rodiče. Kinga se se svou nově poznanou identitou těžko smiřuje a ke svým nejbližším nenachází vztah úplně snadno. Postupem času si však tu a tam na něco vzpomene a divák už tuší, že rozluštění téhle záhady zrovna poklidné nebude.

Až na občasné delší záběry se Smoczyńská drží přísného minimalismu, takže se nedočkáme přehršle hudby či dechberoucích vizuálů. Vše je podřízeno pomalému tempu a vzpomínkové mlze, jíž se místy skutečně nesympatická hrdinka prokousává. Problém je však v tom, že film se tak moc snaží vyhnout patosu, až je v důsledku přehnaně chladný. Drží si od diváka odstup, nedovolí nahlédnout hlouběji do svých postav a tím pádem nás jejich osud ani kdovíjak nezasáhne.

Samotná disociativní fuga, jak se diagnóza hrdinky nazývá (mimochodem velmi zajímavý problém, přečtěte si o něm něco víc), je zjevně pouhým rámcem k symbolickému útěku z nespokojeného života a před vlastními problémy. Silný motiv, jenž je však vinou odpoutaného zpracování v zásadě nerozpracován. Což je zvláštní i vzhledem k faktu, že protagonistka Gabriela Muskała, na jejímž výkonu snímek stojí a padá (a rozhodně spíše stojí), si i napsala scénář. Navzdory ženské ruce podepsané pod příběhem na papíře i napsané na režijní stoličce, se však emoce z Útěku kutají velmi těžce.