Druhá polovina 60. a počátek 70. let se dá jistě nazvat jako jedno z vrcholných období české, potažmo československé, kinematografie. A to nejen kvůli rozpuku filmové nové vlny, s níž přišlo nespočet silných a nezapomenutelných dramat i mezinárodních ocenění, ale také díky nesmírné odvaze pouštět se do látek, které poměrně otevřeně ryjí do komunistického režimu. Máme tu nezapomenutelné Všechny dobré rodáky, výtečné O slavnosti a hostech či silný Žert… a v neposlední řadě samozřejmě také Ucho. Asi nejznámější zástupce trezorových filmů, který se nedávno dočkal své zrestaurované verze, se pak i po půl století dozajista řadí mezi nejen mezi ty nejmrazivější zpovědi tehdejšího režimu, ale nejmrazivější tuzemské snímky vůbec.

Na Uchu mě přitom i po letech stále fascinují zejména dva faktory. Tím prvním je právě velká odvaha všech zúčastněných natočit na počátku 70. let film, který tak nekompromisně tepe do tehdejších pohlavárů a ukazuje komunistické praktiky v celé své kráse. Divákovi předkládá tísnivý náhled do doby odposlechů v koupelnách, neznámých mužů okolo vašeho domu či strachu i všudypřítomné nejistoty, kdy nevíte, zda se brzy z pohodlného soudruha nestanete nechtěným soudruhem. Paranoia i psychologický rozklad člověka je tu viditelný na každém zoufalém pohledu Radoslava Brzobohatého a Jiřiny Bohdalové. I po letech se prostě musí naprosto ocenit, s jakým odhodláním a nekompromisní vizí Karel Kachyňa a scenárista Jan Procházka tehdy přišli.

Druhým výrazným faktorem pak pro mě zůstává právě jedinečná Kachyňova režie, jež je až do morku kostí minimalistická, komorní a chladná. O to větší emoce a pocity beznaděje ovšem v divákovi dokáže vyvolat a v každém záběru či pečlivě nasnímané obrazové kompozici ho pohltit. Režisér nijak netlačí na pilu a nechává naplno vyniknout excelentní scénář a bezchybnou ústřední dvojicí. O to více však jeho „nenápadná“ – vlastně ale chirurgicky přesná a bez kompromisů provedená – režie vynikne a dokáže ve vás i po několikátém zhlédnutí silně rezonovat. 

Nesmí se pak zapomenout zmínit také fakt, že Ucho je v podstatě mixem dvou zdánlivě rozdílných žánrů – politického thrilleru, který je obžalobou doby, a vztahového dramatu, v němž mezi manželským párem vyplouvají na povrch problémy i dávné křivdy. Kachyňa pak umí tyto dvě roviny bezchybně kombinovat, scénář přidává přirozené a o to bolestivější dialogy a výsledek dokáže být zdrcující v obou rovinách. O síle hereckého obsazení se pak snad ani nemusím rozepisovat. Radoslav Brzobohatý byl tehdy na svém hereckém vrcholu a jeho nesmírné charisma čiší z obrazovek i po letech. Výkon Jiřiny Bohdalové se vzhledem k její filmografii (i dalším dramatickým rolím) se pak dá označit takřka za unikátní a neopakovatelný.

Ucho se zkrátka počítá mezi vrcholy československé kinematografie zcela po právu a patří mezi nejtísnivější a nejvýraznější psychologické sondy, jaké kdy u nás vznikly. Je to film, jenž dokonale ukazuje jak vztahové krize, tak nepopsatelný strach a bezmoc uvnitř komunistického režimu, a jenž stále neztratil nic ze své naléhavosti. Snímek, který vás dokáže emočně vyždímat, zdeptat, znechutit a celkově ve vás vyvolá dost negativních pocitů. Vidět by ho však měl každý. Takže pokud jste tento klenot dosud neviděli, je to ještě větší chyba než skutečnost, že doteď nebyl ve V.I.M.