To, že je láska mocná čarodějka, ví každý, kdo alespoň jednou v životě při pohledu na svou vyvolenou / vyvoleného nemohl popadnout dech. To byl pocit, panečku! Daný stav, který má stovky průvodních fyzických jevů (ale no tak, přátelé!) z vnitřního přetlaku opěvují básníci, vznikají stále nové a nové písně, romány a filmy. A i trh se na tomto citu prostřednictvím své ruky přiživuje, seč může. Systém je uzavřený, každý v něm dává i dostává a - všichni jsou spokojení. Ještě tu však nepadla slova jako kvalita, hloubka, intenzita, vášeň, která se pojí s posuzováním uměleckých artefaktů, jež o tomto nejsilnějším stimulu lidské existence vyprávějí. Roberto Benigni má na tuto oblast až abnormálně políčeno. Ve svém oscarovém kousku Život je krásný se rovným dílem zabýval láskou partnerskou i rodičovskou, Pinocchio měl ve fokusu lásku rodičovskou, respektive „dřevěného dítěte“ ke svému tvůrci, a Tygr a sníh se opět vrací k lásce partnerské. Jak už je u Benigniho zvykem, do hlavní role obsadil sám sebe. Nezapomněl však ani na svou zákonnou „Pincipessu“, Nicolettu Braschi. Ať tak a nebo onak, v roli úplně „nejhlavnější“ má však podle tvůrců být láska. Cit éterický, neuchopitelný… u něhož však vždy poznáte, zda je přítomen a nebo není.

Nejsme tu od toho, abychom posuzovali, jak to u Benigniů doma klape. Dle skutečnosti, že spolu hrají velmi často nejen na plátně, ale i na divadle, by člověk řekl, že se jeden druhého nemohou nabažit. K čemu se však vyjádřit můžeme, je kvalita filmu, který si přeje být velkým podobenstvím o lásce, kterou neomezí čas, prostor, ani podmínky. V tomto případě aktuální válka v Iráku. Tady mi bohužel nedá než na úvod konstatovat, že Benigni své téma utopil v přílišné délce, nedostatkem soudnosti, užvaněností a nekontrolovaným lechtáním svého exhibicionistického ega.

Ještě na začátku to vypadá, že se nám dostane příběh namixovaný z poetiky Tima Burtona a magického realismu Federica Felliniho. Co taky čekat od snové scény svatby, na níž je ženich Benigni ve spodním prádle a z rázu na ni přihopsá klokan? A za chvíli přijde ještě jedna variace na to samé, když se klokanice se slušným vakem stane i z nevěsty. Vyprávění pohádkářů typu Albert Finney z Velké ryby, kteří své napůl smyšlené příběhy vyprávějí až do posledního dechu, se dá naslouchat dlouho. Možná i díky tomu, že jsou úsporní, jejich rétorické dovednosti během let dosáhly maxima, a také: mají rozvinutou empatii. Jinými slovy dbají na potřeby svého posluchače a jeho biologické možnosti. Benigni však tak charismatický vypravěč není ani jako filmová postava, ani jako režisér, takže po cca 15 minutách začne být nad slunce jasnější, že tady už se ničeho lepšího nedočkáme. Jakkoli film ve snovém duchu pokračuje až do své 121. minuty. Benigni si totiž ukrojil krajíc, na jehož spořádání by nestačil ani Steven Spielberg. Po půlhodině se totiž Benigni dozví, že jeho milá byla v Iráku těžce zraněna a zbytek stopáže se jí snaží zachránit. Ztropí komickou scénku na letišti, za chvíli jej vidíme jako falešného lékaře v transportu Červeného kříže a o několik záběrů dál už je s Jeanem Renem nad lůžkem své milé, která je v kómatu, a začíná – promiňte mi lehký vulgarismus - jedna z největších herecko-režijních masturbací, co jsem kdy na plátně viděl.

Benigni herec ve svých statických monolozích, umístěných kdoví proč do sklepa, neustále kdáká a vyznává se ze svých nejhlubších citů ke zraněné lásce, stará se o její biologické funkce (např. jí nasazuje potapečskou masku, protože jiná bomba je v Bagdádu k nesehnání, ha ha) a při tom všem frmolu ještě stíhá pečovat o její vzhled, takže za všech okolností vypadá stejně dokonale (rozuměj voskově) jako panenka Maria z vesnického kostelíčku. O chvíli později se kvůli puzení nezměrného citu vydává na dobrodružnou cestu, aby na druhé straně fronty zajistil v polní nemocnici léky nejen pro Vittorii, ale i pro ostatní Iráčany, kteří by bez jeho pomoci dozajista pomřeli. Jakkoli je předmětem konání i mluvení hlavní postavy stále nějaký bližní, divák se nemůže zbavit dojmu, že je to především Benigni a jeho skopičiny, kdo si nárokuje naši pozornost. Protože tenhle skrček nejen všechny zatluče svou užvaněnou kušnou, ale navíc prakticky nesleze z plátna. Oč zajímavější by to bylo, kdyby se do dialogu mohli zapojit i Iráčané, redukovaní ve většině případů na tichou menšinu, nebo Vittoria. Čímž se navzdory několika opravdu vtipným scénám (Benigni a motorka na několik způsobů) zdá druhá půle naprosto k nepřežití. Opravdu se tam neděje nic jiného než kolovrátkové opakování toho, čeho je i napoprvé víc než dost. A jistě už vás také napadlo, že se tu až nebezpečně blížíme k Almodóvarovu snímku Mluv s ní.

Benigni se s přibývající stopáží bohužel rozehřívá nejen jako komik, ale rozjíždí se i po stránce rozpočtu (nechá vybuchovat kde co), logiky (přítel Fuad spáchá VELMI podivný čin), žánrů (chvíli jsme v divoké komedii, pak melancholicko-melodramaticky slintáme nad lůžkem zraněné) a hlavně se chce politicky korektně vyjádřit úplně ke všemu. A jistě nikoho nepřekvapí, že na konci jsme ve slunné Itálii a 80% předchozího děje se dostane do silných uvozovek. Zpětně si kladu otázku, co to všechno mělo znamenat. Měla to být obrácená variace na mytologický příběh o Orfeovi a Eurydice či sestupu bohyně Ištar do podsvětí? Nebo něco mnohem méně ambiciózního? Ukázat lásku čistou a nezkalenou… A nenacházím odpověď, než jen tu, že z toho všeho zmatku čišela nuda, šeď, plochost a kalkul, že kreace držitele Oscara holt přiláká všechny jeho věrné. Ty asi přiláká a jistě si spolu užijí. Jako divák, ktreý nikdy nebyl „Benigni Addict“ však musím říci, že z jeho filmu rozhodně neprýštil cit, vášeň a intenzita, jakkoli tohle všechno je ve verbální rovině na talíři neustále. Musím dokonce upřímně říci, že v několika momentech se mě zmocňovala nutkavá touha odejít z kina. Ale závazek vůči vám, čtenářům, mě přilepil do sedačky. Ano, mám vás rád a dokazuji to činy :-) Nerozřešená otázka na závěr: digitální lev nakonec přišel, z čistého letního nebe začalo sněžit a divák nechápe, co má tenhle obraz společného se zbytkem filmu (abych byl nenapadnutelný: ptal jsem se pěti recenzentů a nikdo to nepojal). Víte však jedno: celý tenhle film je vylhaný, mělký a naprosto zbytečný kýč. Na evropské poměry neuvěřitelně drahý kýč…