Můj osobní vztah k Tygrovi a Drakovi byl hodně hrbolatý a prošel si určitým vývojem. Po první projekci jsem byl trochu rozpačitý, jako dlouholetému fanouškovi hongkongských filmů a Yuen Woo-Pinga mi ta Angova vize "ladného násilí" a hrdinů, kteří važí méně než pouťový balónek, přišla trochu moc extravagantní. Čekal jsem zkrátka něco úplně jiného a to i přesto, že poměr mezi akční a filozofickou stránkou věci mě plně uspokojil. O čtrnáct dní později jsem dal filmu další šanci a reparát se vydařil - zamiloval jsem se do vrstevnatého příběhu, našel jsem skryté kouzlo v eleganci soubojů, kterou se od té doby nepodařilo napodobit a proto jsou akční scény v Tygrovi a Drakovi, výtečně natempované úderným soundtrackem od Tan Duna, zajímavou raritou, kterou stavím v dlouhém žebříčku Pingových choreografií zatraceně vysoko.

Pestrost soubojů podpírají i herecké výkony, ve kterých lze jen těžko hledat nějakou slabší persónu. Zhang Ziyi se na tomhle filmu "udělala", Chow Yun-Fat všem dokázal, že k charakterní roli nepotřebuje dvě beretty a Michelle Yeoh opět trochu víc poodkryla svůj široký herecký záběr.

Tygr a Drak je prostě velkolepý epos, nabízející nevzdělaným Evropanům vysoce stravitelný kompromis mezi hardcore východním přístupem a západní popcornizací. Doplatil na to nevraživostí čínských fajnšmekrů, kteří v něm vidí příliš velkou úlitbu Západu, ale Ang Lee si zaslouží i jiný úhel pohledu. Snímek totiž pod svým povrchem ukrývá spoustu milých detailů a jakmile se k němu přiblížíte a dokážete překousnout "létající Supermany", začnete cítit takové to nedefinovatelné teplo, které z něj sálá. A kdo by se nechtěl čas od času trochu ohřát, no ne?