Jóóó, takhle by to měl někdo vzít do ruky i u nás. Nejdřív vystřílet cikánské, feťácké a přistěhovalecké slumy a pak stejně nekompromisně, nejlépe kulkou do zátylku, zatočit s levičáckými ochránci práv, policejní mafií a zkorumpovanými politiky. Hlavně nezapomenout spálit mrtvoly a ze zčernalých sanic vyškubat zuby, aby se pozůstatky nedaly identifikovat.

Něco takového bude o dvoudílné Elitní jednotce vyprávět svým kumpánům pravičák. Jak jinak, cestou na fotbal, kde boj za národ projeví házením prázdných lahví na policejní štíty. Levičák s Che Guevarou na prsou a cannabis znakem na zádech bude samozřejmě zděšen a někde pod dubem na Letní filmové škole přednese ostatním batůžkářům, že něco tak fašo-macho neviděl od dob nacistické propagandy, na kterou si živě vzpomíná z minulého života.

Předsudky a zjednodušování. Z nich je Brazilec José Padilha (absolvent politologie na Oxfordu a zanedlouho otec nového RoboCopa) často obviňován. Přitom jeho dvoudílný epos o zjednodušování určitě není. Jen je nekompromisní a křičí do obličeje věci, které se obvykle šeptají či dusí pod vrstvami slov. Tvrdá, hlasitá  kritika nemusí být nutně povrchní. Pokud u první části, zabalené do dynamiky akčního a struktury válečného filmu, byla možná diskuze o míře ztotožnění tvůrců s názory prezentovanými hrdinovým voice-overem, v dvojce už se Padilha zřetelněji rozkračuje mezi různými názorovými proudy. Lavíruje? Ztratil původní údernost? Ne. Pouze mapuje vývoj myšlení a postojů společnosti a přizpůsobuje jim vyznění filmu.

V podstatě to samé je nucen udělat plukovník Nascimento. Po průšvihu ve vězení, kde „Lebky“ z BOPE ukončí vzpouru olověným deštěm a humanitární aktivista pak předvede kamerám zakrvavené tričko, je Nascimento převelen na bezvýznamný post u tajné služby. Ani tam však nevyměkne a opět ve spolupráci s BOPE vypracuje plán na vyčištění slumů od narko havěti. Šťastný konec? Kdepak, jen začátek něčeho ještě horšího – demokracie v jihoamerickém provedení. Kšefty od rozstřílených gangů přebírají špinaví poldové a milice, přímo napojení na lokální politiky. A takový guvernér, to už je tuhý protivník i pro Nascimenta. Nakonec proto musí spojit síly i s oním krví potřísněným liberálním intelektuálem, který mu navíc přebral ženu a tlačí jejich synovi do hlavy ty své „levičácké kydy“.

Z ulic se přesouváme do klimatizovaných kanceláří. Fanouškům akčnější jedničky samozřejmě nemusí politická linie z dvojky sednout, ale Padilha buduje příběh precizně a cílevědomě. Tropa de Elite 2 v žádném případě není druhou porcí stejné kaše, ale logickým pokračováním vyprávění. Nutno říci, že mnohem zralejšího vyprávění.

Kupodivu je to i díky tomu, že tvůrci jdou o něco hollywoodštější cestou. Děj je rozmáchlejší a sleduje víc linií, chytře se proplétajících různými vrstvami společnosti. Výsledný dojem je vskutku epický. Promyšleně jsou použita dokonce i některá klišé – třeba už zmíněné soupeření a pak vynucené spojenectví mezi Nascimentem a novým druhem jeho bývalé manželky. Tady se pro dramatický efekt sáhlo po tradičním trojúhelníku, ale Padilha má všechno pevně v rukou a udělá i z tak schematické zápletky jeden z trumfů filmu – konečně vyraší i nějaké emoce a finále je díky tomu mnohem intenzivnější.

Samozřejmě, nejdůležitější je fakt, že Tropa de Elite je pořád nářez. Akce sice ubylo, ale když už na nějakou dojde, je díky Padilhově režii opravdu spektakulární – vyčištění slumových kopců, kde v jednom záběru vidíme hrnoucí se pěší jednotky i prolétající vrtulníky, nakopává tvůrce mezi nejlepší světové akční dirigenty. Ale ani scénám s intrikami nechybí říz. Pod povrchem neustále bublá napětí. Pro nás i díky zřetelným paralelám k tuzemskému (ať už českému či slovenskému) společensko-politickému životu. Postupné prorůstání mafie s polickou sférou totiž dobře známe i z našich končin.

Padilhovým „problémem“ navíc není ani tak fakt, že zobrazuje (možná i schvaluje?) radikální řešení. Spíš dráždí tím, že ukazuje, na kom je aplikovat. Míří prstem na „nepřátele společnosti“ a ty, kteří jim ze zištných důvodů či pouhé naivity dláždí cestu k moci. Nakolik je to fašistické či eticky diskutabilní, už musí divák posoudit sám. Tvůrce, který se tak otevřeně a bez zbabělé humorné nadsázky vyjadřuje k problémům své země „v přechodu“ a ani jednou neuhne ze svého vyhraněného postoje, bychom ale potřebovali i v našich končinách.