Těžko říci, co by dělal David Ayer, kdyby z povrchu zemského zmizela profese do modra oděných strážců zákona. Možná by prodával na ulici párky, možná roznášel letáky – a je velmi pravděpodobné, že dřív nebo později by ho to inspirovalo k tomu natočit film o zkorumpovaných dodavatelích horčice nebo majitelích schránek, kteří za možnost roznášet letáky vyžadují pořádně tučné výpalné. Skoro jako by měl Ayer nějaká osobní traumata s policejní korupcí a podobně jako kdysi Frank Serpico se snažil osamocen brojit proti systému. Ale protože je v Hollywoodu a má dlouhé prsty, dělá to prostřednictvím drsných filmů o drsných časech. Vážně nevím. Ať tak či onak, je tu znovu – s novou várkou policajtů, kteří zaslouží za své chování řádné tresty, přestože ten nejhorší z nich vystupuje v roli hlavního hrdiny a měli byste mu z nějakého záhadného důvodu fandit.

Jenže… vážně těžko říct, kdo jiný by tu měl vystupovat a v jaké roli, aby vás vrátil zpět do normálního světa, kde se brokovnice tasí jen v extrémních případech a kde se zločinci spíše zavírají než na potkání střílí. Zákony policejní jednotky kapitána Wandera jako by vymezovaly stát ve státě, vlastní píseček, na kterém je třeba stavět přesně takové bábovičky, aby se otevřela vyšším cílům a navenek nepošramotila ty nižší, dávno dosažené a v tomhle filmu značně povrchní (třeba takové mínění veřejnosti, s nímž se dá krásně manipulovat). Soběstačný koncept „života v životě“ nepotřebuje externí komponenty, natož postavy, které tenhle život nežijí. A pokud přece jen přijdou na scénu (manželka jednoho zesnulého policisty), působí vskutku nepatřičně až exoticky.

V rámci tenhle pokroucené perspektivy pobíhá Keanu Reeves, vydatně chlastá z malých barových lahviček, střílí do lidí a řeší osobní konflikty, které provázejí filmové médium odnepaměti. Jen pod tou fasádou nekompromisního stylu, temných barev a spousty krve to vypadá, že jde o něco vyššího. Nejde, přátelé. Jen vizuální trendy nepřekroutí podstatu prostého scénáře, který už jsme v desítkách podob viděli úplně, ale úplně stejně.

Detektiv Ludlow dělá špinavou práci. Detektiv Ludlow musí chlastat, aby to všechno ustál. Detektiv Ludlow má problém s přítelkyní. Detektiv Ludlow je najednou pro někoho nepohodlný. Kamarád detektiva Ludlowa to schytá a hodí se to na detektiva Ludlowa. Detektiv Ludlow se musí postavit na nohy a vyřešit to pěkně postaru. Protože přátelé, které měl, těm už detektiv Ludlow nemůže věřit. No… a to je vlastně celé. Ambiciózně načrtnutá detektivka z ukázek se nekoná, ostatně ani nic jiného ve spojení se slovem ambiciózní. Pokud vynecháme styl a tempo vyprávění, které dává pocit, že se tu pořád něco děje, jsou pouliční králové v celovečerním hávu podivuhodně prázdní. Postavy přicházejí a odcházejí, nějak našemu hrdinovi pomohou nebo mu pohrozí a pak se zase odejdou (ve všech možných významech toho slova). Jednotlivým epizodním setkáním je většinou věnována pozoruhodná pozornost z hlediska obsazení (Chris Evans, Cedric the Entertainer, Hugh Laurie), což je navenek staví do zajímavějšího světla, samotná podstata „problému“ však zůstává – nic moc se tu neděje a stejně pořád čekáte jenom na to (dobrá, spíše doufáte v to), až Reeves zase vytáhne bouchačku a nějakým efektním způsobem poučí gaunery, že se mu neměli plést do života. Je to škoda, protože o scenáristickou sesli se tentokráte podělili hned tři persóny (přičemž ani jedna z nich není Ayer, na druhou stranu jedna z nich je Kurt Wimmer, autor dekadentního Ultraviolet) a mohlo z toho být něco víc. Když už se to tváří jako něco víc.

Když už si zapsal áčko na poli scenáristy, profiluje se Ayer zdatně alespoň za kamerou. A v mnoha momentech mu vážně není co vytýkat. Viditelně prochozené noci po losangeleské periferii, která je pro Ayera zjevně velmi osobním působištěm, se úročí v hustě načrtnuté atmosféře prosycené tmavými odstíny, která nenechává svého diváka na pochybách, že ve světě pouličních králů není místo pro chudáky a zbabělce. Drtivá většina akčních scén se odehrává pod rouškou temnoty za občasné asistence tlumené pouliční lampy, v jejímž světle je krev vždycky o něco tmavší než by měla být. „Zlí hoši“ padají k zemi jako kuželky, ne v oku lahodících piruetách, ani zpomalených záběrech – prostě tak, jak by měly, když do nich vystřílíte zásobník a nedržíte v ruce kondenzátor času či jinou proprietu na úpravu fyzikálních zákonů. A Reeves není nesmrtelný hrdina z šestákových románů (nebo filmů Michaela Baye), což je v rámci načrtnutého prostředí a okolností rozhodně k užitku věci.

Tím se plynule přeléváme k tomu, co dělá ze Street Kings nadprůměr, který Ayera určitě zase vystřelí o něco výš k lepším možnostem a světlejším zítřkům. A ano, pochopili jste správně, že akční scény to nebyly. V podstatě až na jeden záběr („ledničkový detail“ profláknutý už v traileru) jde v tomhle směru o rutinní řemeslo bez hlubší jiskry, které pouze účelově dotváří celkový kolorit. A ten je pro film mnohem zásadnější než pár přestřelek s bezejmennými hochy, kteří jsou vám ve své podstatě úplně ukradení, protože se ani efektně nekroutí.

Herci a práce s nimi (vlézt jim pod kůži a nakukat jim svoji vizi), to je alfa a omega úspěchu celého filmu. Troufám si říct, že tu už dlouho nebylo tak typově přesné obsazení rolí ve všech polohách filmu. Reeves jako „badass“ polda, co se nebojí vystřelit? Určitě, sem s ním. Evans jako nenápadný přihrávač a ambiciózní floutek, který ale nemá dost velké „koule“ na to, aby byl někdy jako jeho „badass“ kolega? Trefné a přesné. Whitaker jako šedá eminence policejního oddělení, která tak trpělivě tahá za nitky, aby jeho hoši vždycky vyvázli z průseru s minimální poskrvnou? Můžete si vsadit, že lepšího byste nesehnali. A ne, nehodlám se teď rýpat ve světonázoru, že Whitaker po Úhlu pohledu konečně zmoudřel a nabízí se tu nějaká srovnání. Čistě bez hlubších kontextů, teď a tady – Street Kings stojí na skvělých hercích, bez nichž by to nešlapalo tak, jak to šlape.

Dokonce do té míry, že ve finále odpustíte i ten slabší scénář a pointu, která ve své naivitě připadá sama sobě až příliš přetažená. K tomu vám dopomáhej stylově „natucaný“ hudební doprovod a Reevesův nekompromisní obličej, který musí i všechny nefilmové gangstery strašit ve snech. A pro Ayera platí doporučení: pořád dobrý, čoveče, ale neutop se ve vlastní šťávě. Jsou i jiné zajímavé vesmíry než jen ty plné policejních odznaků a bouchaček s nekonečnými zásobníky.