Norský remake jedné z nejklasičtějších českých pohádek vzbudil kontroverze už před pár týdny. Tuhle pseudokauzu jste nejspíš zaregistrovali: Kvůli polibku dvou mužů měl být film distribuován ve dvou verzích – té původní (kompletní), nebo upravené (s vystřiženým polibkem), přičemž tuzemský distributor se údajně rozhodl pro tu sestříhanou. Nedorozumění v mezifiremní komunikaci se nakonec vyjasnilo, a tak bylo jasné, že verze je jen jedna a oněm hrůzostrašným homosexuálním výjevům tak budou muset čelit i české děti, ach, proboha! Především se však ukázalo, jak málo stačí, aby samozvaní ochránci pořádků a nekompromisní vymahači zásadě nikdy neexistující „věrnosti pohádkové předloze“ nastoupili na svou křížovou výpravu.

Bez dalších okolků je tedy třeba prohlásit, že v jednom záběru v délce zhruba dvě sekundy se skutečně dva muži, kteří k sobě v průběhu filmu poměrně průhledně hledají cestu, políbí. V několika zcela vedlejších rolích se navíc vyskytují i zástupci etnických menšin a jedna postava je fyzicky handicapovaná. Takže pokud víc vědět nepotřebujete, přestaňte číst a vyrazte na kolbiště diskuzních fór bojovat za pohádky, které nenutí člověka v 21. století otevřít oči a akceptovat svět kolem sebe. V opačném případě čtěte dál, ale… je tu jeden problém.

Tři přání pro Popelku: FOTOGALERIE

Tyhle bouře ve sklenici vody jsou na celém snímku totiž nejzajímavější. Důvodem ke vzniku norské verze Popelky není žádná inkluzivní propaganda, nýbrž pouze obyčejné fungování trhu. Česko-německé Tři oříšky pro Popelku jsou totiž v Norsku (stejně jako v mnoha jiných zemích) velmi populární, a to navzdory podivnému faktu, že tamní verze byla z různých důvodů vysílaná pouze s jednohlasným dabingem. Udělat „domácí“ remake s populárními tvářemi a o půl století aktualizovaným audiovizuálem se tedy jeví jako vcelku dobrý a komerčně smysluplný nápad.

A přesně taková i nová verze Popelky je. Režisérka Cecilia A. Mosli dosud pracovala především na televizních projektech (Mammon, Chirurgové) a výsledek opravdu místy vypadá jako televizní pohádková adaptace, pouze s větším rozpočtem. Vizuálně se podařilo prodat magickou polární záři i dronové záběry na zasněžené horské masivy, vrcholu pak nový film dosahuje při skutečně opojně natočených scénách na plese. Většinu stopáže však postavy stráví v rutinním prostředí několika chalup, kde se odehrává nám dobře známý příběh, pouze s několika málo úpravami.

Ikonické oříšky vystřídaly žaludy, princip jejich fungování je však totožný – na vílu Kmotřičku známou třeba z nedávné americké verze tedy zapomeňte. Sama Popelka v podání norské zpěvačky Astrid Smeplass sice vypadá o něco starší, než je u této postavy zvykem, jinak však vykazuje adekvátní míru emancipace, aby byla představitelnou a relevantní postavou pro 21. století, ale zároveň se nezpronevěřila základnímu pohádkovému rámci. Obdobně její nevlastní sestra Dora není jen bezduchým prodloužením své matky, nýbrž dospívající dívkou, která si více rozumí s generačně spřízněnou Popelkou nežli panovačnou a krutou matkou. Démonicky nalíčená Ellen Dorrit Petersen v úloze drákulovské vládkyně statku efektivně rozsévá hrůzu a scény s ní jsou (ne)příjemně mrazivé. Naopak Cengiz Al postavě prince nic zapamatovatelného nepřidává, ale roli váhavého a ke svatbě neochotného prince bez problémů zvládá.

Mosli se společně s kvartetem scenáristů nevyhýbali občas trochu přisprostlému, přízemnímu humoru, překvapí i zbytečně stereotypní postava stylisty, kterého macecha povolá k zušlechtění své dcery před plesem. Zamrzí i občasné nelogičnosti v rámci vývoje scény – například když Popelka s princem při prvním setkání závodí na koních, ale přestože oba krajinu dobře znají, do cesty se jim připlete obrovský sráz…

Přehrajte si trailer Nejednou jsem si při sledování vzpomněl na Kaie a Gerdu či podobné hallmarkovsky neurážející, ale také nikterak vzrušující televizní pohádky. Až v samotném závěru se norská verze od té české odlišuje asi nejvýrazněji a dalo by se říct, že se jedná o smysluplnou aktualizaci poselství, které může postava Popelky oproti roku 1973 předat. Tři přání pro Popelku jsou nakonec až překvapivě neurážejícím produktem, pro našince však přesto není mnoho důvodů, proč na novinku vyrazit – a to i pokud nemá názory, které měly zůstat ve středověku.