Když se v roce 1995 začal psát filmový příběh hraček, co v nestřežených chvílích žijí svým vlastním životem, byla z toho velká animovaná revoluce, která oslnila diváky i kritiky a stanovila pevné obrysy moderní animované zábavy pro celou rodinu. A když říkám pro celou rodinu, myslím tím skutečně celou rodinu. Tj. rodiče (resp. dospělé) i děti nejrůznějšího věku. Toy Story: Příběh hraček se totiž směle pyšnil na svou dobu revoluční animací, příběhovou suverenitou, rozpustilou hravostí a emoční hloubkou, o jaké se nám v animácích ani nesnilo. Není se proto čemu divit, že z relativně uzavřeného příběhu se nakonec stala trilogie, která nás provedla všemi etapami dětství a skončila v netušených odstínech té největší sladkobolné nostalgie. Vždyť kdo by si rád nezavzpomínal na své vlastní mládí, kdy hračky byly celý náš svět!

Jenže pak přišel čtvrtý díl a z Toy Story se rázem stal animák, který musel obhájit svou existenci. Minimálně po příběhové stránce, neboť trilogie funguje perfektně jako uzavřený celek. Z tržebního hlediska to samozřejmě dávalo dokonalý smysl, protože třetí díl se stal prvním animovaným zástupcem v elitním klubu miliardářů. Těch dolarových, pochopitelně. Jenže Woody to i napočtvrté zvládl a udělal radost nejen akcionářům Disneyho, ale i divákům. Čtvrtý díl sice nebyl až tak (omluvte ten výraz) kulervoucí, nicméně navzdory úskalím x-tého pokračování dodali autoři Woodymu další smysl života, posunuli příběh ještě o kus dál a skrze plejádu nových postav a festival filmařské kreativity dokázali, že Příběh hraček přeci jenom nabízí ještě nějaké ty nepřečtené stránky.

Toy Story 5: Příběh hraček: FOTOGALERIE

To se psal rok 2019. No a teď tu máme pátý díl a vy se určitě ptáte, jestli to Pixar znovu dokázal. Nebudu vás napínat a rovnou to vysypu – ano, dokázal. Toy story 5 potvrzuje pověst rodinného stříbra společnosti Pixar/Disney a navazuje na kvality předchozích dílů poctivou porcí zábavy, akce, poučení a nostalgie. Děj se tentokrát zaměřuje na souboj mezi klasickými hračkami a digitální zábavou coby fantomem, který jako klekánice obchází každou domácnost s odrůstajícími dětmi. Nikdo mu neunikne a kam zasekne své digitální drápy, tam je s hračkami konec. Když malá slečna Bonnie ze čtvrtého dílu dostane svůj první tablet, zdá se, že kovbojce Jessie, která po Woodym převzala šerifskou hvězdu, a jejímu gangu hrozí (opět) vyhynutí. Vydává se proto na nebezpečnou misi, aby Bonnie seznámila se skutečnými kamarády a odtrhla ji od věčného hypnotizování obrazovky.

Když se nad tím zamyslíte, tak Pixar už vlastně neměl moc jiných možností, kam jít, aniž by se opakoval. Všechno ostatní už tady bylo – ztracené hračky, opuštěné hračky, konec dětství... vše, co ohrožuje hračky a jejich svatosvaté poslání už přinesly předchozí díly. Naštěstí v mezidobí odrostla první generace dětí odkojená bledým svitem OLED displejů, takže volba zmíněné zápletky byla to nejpřirozenější, co mohl scénárista a režisér Andrew Stanton (Hledá se Nemo, VALL-I) společně s kolegou/kolegyní z Pixaru Kennou Harris udělat. A odvedli dobrou práci. Nový tablet Žabletka je pro Jessie & spol. zdatným protivníkem a pěkně jim zatápí pod kotlem, když využívá nejrůznějších digitálních podrazů jako vystřižených ze špionážních thrillerů, aby se zbavil dotěrných zastánců starých pořádků.

Na tom ostatně Stanton a Harris nepřekvapivě postavili celý emoční náboj pětky – využili všech novodobých nešvarů digitální zábavy, aby všudypřítomné technologie konfrontovali s „tradičními“ hodnotami, v čele s nenahraditelností „živého“ kontaktu s vrstevníky. Výsledek je stejnou měrou uspokojivý jako předvídatelný. Nakonec se totiž samozřejmě ukáže, že každý druh zábavy má v životě dětí své místo a že technologie jsou vlastně docela užitečné. Jenom se to s nimi nemá přehánět. Rodiče si tak budou spokojeně podupávat, jak to v ideálním (tj. animovaném) světě krásně funguje a děti se poučí, že nemají celý den čumět do tabletů a pasivně snášet kyberšikanu. Vždyť kolem sebe mají tolik kamarádů a hraček, s nimiž se dá zažít spousta zábavy i bez věčného doomscrollingu.

Je to samozřejmě pečlivě promyšlený kalkul šitý na míru dnešní generaci dětí, pro které je představa celodenního pobíhání po zahradě za barákem spíš forma trestu než ideální zábavou. Ano, Pixar jede opět na absolutní jistotu – nedělá zbytečné úkroky stranou, neinovuje, neriskuje, neprovokuje, nejde za hranice pečlivě prošlapaných stezek předchozích dílů. Jen úzkostlivě odškrtává, jestli je všechno na svém místě. Aby divák dostal vše, co očekává. Nic víc. Jenže ono to úplně stačí, protože v jádru to pořád funguje skvěle. Jenom se při tom nezbavíte dojmu, že už jste to předtím čtyřikrát viděli. Už tam prostě není ten wow efekt jako u první trilogie.

Přehrajte si trailer Potěší několik drobných novinek, jako je armáda Buzzů Rakeťáků (verze 2.0) mašírující napříč Zeměkoulí na cestě za smyslem života, ke slovu se dostanou staré vysloužilé digitální přístroje (ano, už jsme v éře, kdy na půdě v krabici po dětech nenajdete jenom hračky, ale i nějaké ty přežitky překotného technologického rozvoje), ale jinak si budete připadat jako doma. Což je samozřejmě dobře, protože doma se člověk cítí pohodlně a má to tam rád. A Toy Story 5 je přesně takové. Ničím vás nepřekvapí, ale stále si drží vysoké standardy a šlape jako dobře seřízené švýcarské hodinky. Což je v dnešní době poměrně slušná vizitka.