Ještě předtím, než vůbec dorazil nový western režiséra Jeymese Samuela na Netflix, byl předem odsuzován početnou skupinou lidí jenom za to, že v něm hrají výhradně herci tmavé barvy pleti. Což je úsměvné, protože černoši údajně tvořili v jednu dobu až čtvrtinu kovbojů, nejstarší western s černošským obsazením se datuje někam do roku 1938 a jediný důvod, proč lidé nepovažují černochy ve westernech za reálné a vnímají je jen jako úlitbu současným trendům je fakt, že Hollywood v minulosti tahle minorita prostě nezajímala. To jen tak na úvod, a teď si pojďme říct, co drsnou novinku Tím tvrdší je pád skutečně trápí za problémy.

Vykopneme tím, že Samuel má žánr poctivě nakoukaný, pravidla ctí, kde to jen jde, a řemeslně odvedl zatraceně dobrou práci. Pád se tak může pyšnit jednou z nejhezčích kamer roku, vynikajícím původním soundtrackem mixujícím současný soul s reggae a nakonec taky parádními akčními scénami, které doslova hýří vizuálními nápady. Ostatně co jiného taky čekat od člověka, který se vedle skládání vlastní hudby proslavil rovněž režií videoklipů pro Jay-Zho. I z toho důvodu film funguje líp jako slepenec různě vypointovaných hudebních koláží spíš než jako epický western typu Tenkrát na Západě. Pokud byste ho ale přece jen chtěli k něčemu filmovému přirovnat, má blízko například k Djangovi. Tarantino kdysi taky míchal prvky blaxploitation filmů s tradičními spaghetti westerny. V tomhle ohledu šel ovšem Samuel mnohem dál, takže se dá Tím tvrdší je pád označit vskutku za ryzí blaxtern – koncept, který jej asi vystihuje nejlíp.

Co se děje týče, tam už je to však poněkud horší. Místo krátkometrážního hudebního filmu se totiž režisér rozhodl snímek zaplnit skutečnými historickými postavami jako ústřední Nat Love, Rufus Buck, Cherokee Bill či Bass Reeves, a následně kolem nich vystavět fiktivní příběh o pomstě a začarovaných kruzích, z nichž je těžké vystoupit. A byť by za normálních okolností takřka dvouapůlhodinová stopáž nebyla na western nic neobvyklého, v tomhle případě je tempo filmu tak nevyrovnané, že dobrou polovinu času budete bojovat s tím, abyste nesáhli po telefonu a nezačali scrollovat. Snímek totiž vypráví o dvou znepřátelených ganzích, z nějakého důvodu ale po vynikající expozici předznamenávající osudové finále přepne do dialogového módu mezi hromadou postav, který sice více či méně posouvá děj kupředu, ale zároveň vás unudí svojí monotónností a taky skutečností, že se během prostředního aktu opravdu nic zajímavého nestane.

Normálně bych za takový slow-burn přístup byl rád, v tomhle případě je ale ta základní zápletka tak přímočará, že jakékoli pokusy kolem ní vystavět další drama, jako skupování pozemků okolo černošského města, vychází zcela vniveč. Bohužel tuto část nezachraňuje ani jinak libové obsazení v čele s Idrisem Elbou, Jonathanem Majorsem, Zazie Beetz, Reginou King, Lakeithem Stanfieldem či Delroyem Lindoem. Tohle bude čistě o vašich preferencích, za mě se ovšem jedná o jeden z nejluxusnějších castingů roku – o to větší škoda, že konkrétně Elba má zrovna ve filmu dost možná tu nejmenší roli. Pozitivní je, že se hercům povedlo do každé postavy na obou stranách barikády nalít dostatek charismatu, aby si každý divák vybral svého oblíbence, kterému na konci může fandit. Režisér navíc rozehraje ve filmu několik osobních střetů, které při finální přestřelce perfektně vygradují až do krvavého konce. Právě tady byla režisérova znalost žánrových milníků nejvíc znát, a díkybohu se mu z toho povedlo vytěžit maximum.

Mizernou práci s tempem a plochý scénář naštěstí vedle postav zachraňuje i ono hyperstylizované zpracování. Když například jedna z band zavítá do bělošského města, v titulku máte kromě názvu ještě zdůrazněno, že se vážně jedná o bělošské město, kde je následně bílý písek, bílé domy, a spousta vystrašených bílých tváří. Stejně tak když postavy vyhlíží v dáli vlak, hraje do toho pečlivě vybraná píseň, záběr je ve slow-motion, všichni na sobě mají dokonale ladící a padnoucí kostýmy a za nimi jsou nádherně nasnímané lesy, pouště a stepní pláně. Je to ale jen další důkaz, že by film daleko lépe fungoval jako hudební videoklip.

Přehrajte si trailer Neříkám, že to je nutně špatně. Stejně jako netvrdím, že částečným důvodem pro jeho vznik nebyla možnost reprezentovat skupinu lidí, kteří se doteď na plátně tolik neobjevovali. I takové filmy si zaslouží svoji existenci. Pokud ale někdo zapne Tím tvrdší je pád v naději, že dostane spin-off Djanga, bude zkrátka nemile překvapen. Přesto všechno jsem si ovšem snímek v jistých chvílích náramně užíval (soundrack je bomba) a byla by škoda, kdybyste ho vynechali jenom proto, že byl pár minut po premiéře na ČSFD v černých číslech a od té doby se mu podařilo vyhoupnout jenom na 45 %. Červená by mu totiž slušela daleko víc.