Režisér Paul Greengrass již natočil tolik výrazných snímků, že si můžeme snadno shrnout jeho tradiční rukopis – často využívá až dokumentární postupy, aby co nejvěrněji zachytil realitu. Roztřesená kamera, překotný/chaotický střih, hrátky s prostorovou orientací či promyšlené využití hranic mezi hranou tvorbou a dokumentárním realismem. Podobnou formou Greengrass natočil hned tři filmy s Jasonem Bournem, Let číslo 93, Kapitána Phillipse či loňský Autobus naděje s Matthewem McConaugheym. Právě McConaughey byl původně spojován i s jeho dalším filmem, nakonec si v něm ovšem hlavní roli zahrál Andrew Garfield. Jde přitom o další Greengrassovo dílo, které už od základního námětu nešetří ambicemi – Povstání za svobodu totiž pojednává o anglickém povstání, které proběhlo v roce 1381.

Klíčové role v rámci povstání sice sehráli Wat Tyler, John Ball či logicky král Richard II., hlavní postavou je ovšem někdo jiný – anonymní muž v podání Garfielda, kterého po celou dobu všichni označují pouze jako Oráče. Garfieldův Oráč je postava s tragickou minulostí, protože během nedávného moru přišel o celou rodinu. V Anglii nicméně zrovna probíhá zvyšování daní a samotný Oráč má rázem zaplatit více peněz, protože není schopen doložit dokumenty potvrzující úmrtí jeho manželky a dětí. To spolu s výjevy nespravedlnosti a násilí páchaného na prostém lidu udělá z Oráče nepravděpodobného iniciátora nového povstání. Po boku Tylera a Balla se tak stává jednou z jeho klíčových postav. Jejich cílem je mimo jiné zbavit anglického krále jeho zkorumpovaných rádců a dostat ho na svou stranu. Považují ho totiž za panovníka, který je nesprávně vedený, nikoliv za svého nepřítele. Jak už to ovšem u podobných povstání bývá, ani tato cesta za spravedlností se neobejde bez temných stránek.

Povstání za svobodu mohlo v době oznámení snadno evokovat Statečné srdce Mela Gibsona, mimo jiné i proto, že zmiňovaný král Richard II. byl prapravnukem krále Eduarda I., kterého si tu zahrál Patrick McGoohan. Zároveň se snímku nevyhnula jistá úsměvná marketingová epizoda – americký distributor Focus Features totiž nečekaně začal film propagovat pod označením The Uprising: The Rise of Robin Hood a naznačoval tak, že Garfieldova postava je ve skutečnosti novým pojetím krále zbojníků.

Nemá příliš cenu řešit, jak moc to nedává smysl (mezi nástupem Richarda I. Lvího srdce a Richarda II. na anglický trůn uplynulo téměř 190 let). Neznamená to však, že by příběhy o Robinu Hoodovi a Povstání za svobodu neměly styčné plochy. V obou případech se totiž objevuje motiv odporu proti nespravedlivé vrchnosti a boje za práva obyčejných lidí. Greengrass, který sám stojí za scénářem, tak teoreticky mohl použít jistou formu podobenství. Především i proto, že příběh Povstání za svobodu snadno evokuje aktuální společenská témata.

Greengrassův středověký epos bohužel tak trochu trpí klasickou představou o tom, že středověk musí být ponurý a do velké míry nepříliš vizuálně atraktivní. Mnoho indicií přitom jasně napovídá tomu, že tomu tak být nemusí a vnitřní atmosféra středověku nutně nemusí vypovídat o jeho zevnějšku. Ponurejší by už Povstání za svobodu mohlo být skutečně jen těžko, samotný film divákovi naštěstí dává zhruba potřebný kontext. Jistě, při nějakých těch rešerších se možná odhalí, že se vynechal nějaký ten zajímavý detail či dodatečná klíčová informace, rozhodně se ovšem nejedná o typ historické podívané, která od diváka vyžaduje nějaké to samostudium.

Greengrassova kamera je klasicky roztřesená, trpět nicméně nejspíše budou pouze ti, kteří už pár filmů mluví o tom, že se styl tohoto britského tvůrce unavil. Podívaná je to jinak poměrně syrová a ani kamera trpící Parkinsonem o brutální výjevy diváka neochudí.

Povstání za svobodu se navíc může opřít také o slušné herecké výkony, byť výraznějších hereckých kreací se tu ve finále dočkají v podstatě jen Garfield a Woody Norman jako král Richard II. Před pár lety šlo Normana vnímat jako dětský herecký objev díky jeho výkonu ve filmu C'mon C'mon, kde dokázal držet krok s Joaquinem Phoenixem. Jeho pojetí tohoto britského panovníka pak navzdory obavám není křečovité a ve výsledku je poměrně uspokojivé. Pro všechny látkou nepolíbené ovšem bude lepší, pokud se o vládě tohoto panovníka dozvědí co nejméně. Normanův výkon i právě díky tomu bude moci snadno překvapit. A je navíc velmi pravděpodobné, že se Norman inspiroval jednou výraznou postavou zmiňovaného Phoenixe. 

Greengrassova novinka nebyla nejdražší (rozpočet měl vyjít na 20 milionů dolarů), očekávat ten nejepičtější historický dobový epos by tak nebylo extra rozumné. Přesto se opět ukazuje, že skromný rozpočet nutně nemusí klást hranice. Je nicméně možná přeci jen škoda, že se jedná o látku, kterou musí pokrýt dvouhodinový film. Do nitra postav se tak snímek kvůli tomu úplně nedostává, ani trochu dalšího kontextu navíc by možná nebylo na škodu.

Medvědí službu tu také ve výsledku dělá epilog, který sice podá odpověď na jednu zásadní otázku s filmem spojenou, bohužel svým způsobem přeci jen evokuje jistou bezradnost. Do jisté míry sice přidává jakousi váhu onomu modernímu společenskému přesahu, zároveň tak trochu působí dojmem, že Greengrassovy ambice byly celou dobu tak trochu jinde. V nejednom ohledu to tak zajímavý film určitě je. Těžko ovšem říct, zda je spíše zajímavý, nežli vyloženě dobrý.

Greengrassův western Zprávy ze světa s Tomem Hanksem se řešil v MZ Live #158