Muž beze jména žije v chatce v lesích. I s minimem, které mu poskytuje příroda, dokáže přežívat. Díky svým značným znalostem o využití dostupných přírodních zdrojů k přežití dokáže samostatně fungovat. Umí vyrobit olej do lucerny z kůry stromů. Používá moč jako hnojivo. A podobným způsobem se nebojí využít ani mrtvé lidské tělo. Pravidlem č. 1 je opatrnost a ostražitost. Za všech okolností. Jednoho dne se ale před jeho obydlím objeví dvě ženy...

Severoirský režisér Stephen Fingleton rozpracoval svůj krátkometrážní projekt Magpie do celovečerní stopáže a dává divákům lekci minimalismu. Vše zmíněné v prvním odstavci a další naznačené podstatné věci o hlavní postavě se dozvíme během prvních 15 minut filmu. Ty se odehrají bez jediného mluveného slova a doprovodné hudby. Divák si tak sám musí v hlavě domýšlet a dedukovat názory na hlavní postavu. S příchodem dvou žen se rozehrává šachová partie, jejímž hlavním tématem je důvěra. Nebo možná nedůvěra. Dokáže se trojice lidí v post-apokalyptickém světě chovat podle již nepříliš ceněných pravidel humanismu a navázat spolupráci? Nebo se jen pokusí navzájem využít a při první vhodné příležitosti odstranit tu méně opatrnou stranu?

Fingleton dávkuje informace postupně a nepospíchá. Některé záběry z úvodu filmu získají svůj význam v příběhu až mnohem později. Mluví se jen když je potřeba říci něco zásadního. Vše ostatní zastane bezeslovné herecké výrazivo a řeč těla. Postavy tohoto filmu nejsou ti, kteří si po počátečním oťukávání udělají táborák a začnou vyprávět veselé a smutné historky z minulosti. Jedná se spíš o film bez vlídných slov, úsměvů nebo snad velkého plánování.

Herecké trio Martin McCann, Mia Goth a Olwen Foueré je typologicky přesně vybrané. McCannovy výrazné lícní kosti a téměř neustále napjatý výraz ve tváři dobře sedí k postavě, jejíž život závisí na neustálé ostražitosti. Nepěkná Mia Goth vše zvládá výrazem znuděné hloupé venkovské holky, které je vše jedno, ale o to je nebezpečnější. A zajímavá bělovlasá Olwen Foeuré tu zaujme v roli ženy, které můžete hádat 50 nebo taky 65 let, ale bez problémů jí věříte její fyzickou zdatnost a silnou vůli. Tato herečka se ostatně objevila již v Tady to musí být Paola Sorrentina, který je známý tím, že si do svých filmů i do menších rolí vybírá fyzicky výrazné herecké typy.

The Survivalist v postapokalyptickém žánru samozřejmě neobjevuje nic zásadně nového, ale jeho síla tkví v tom, co vše a jak elegantně dokáže vyjádřit s minimalistickými formálními prostředky. Od úvodního znázornění apokalypsy modrou a červenou linií, přes vedení herců s minimem mluveného slova, až po jednoduché finále, kde se i pomocí jediné věty dokáže jedna z postav částečně vykoupit ze svých hříchů. V klíčové sekvencí filmu, zhruba v půlce stopáže, je najednou použit jeřábový shot, kdy se kamera odpoutá od našeho hrdiny a vytvoří mimořádně působivý a promyšlený dramatický záběr. Je to první a poslední jeřábový záběr, a když si to uvědomíte a dáte do kontextu s tím, jak je točený zbytek filmu, tak nejpozději tady pochopíte, že tohle je sebejistý debut, kdy režisér ví, co chtěl točit, jak to chtěl točit a jak na diváka zapůsobit v ten správný okamžik. Nepochybuji, že Stephena Fingletona čeká zajímavá filmová budoucnost.