Pokud jste se někdy na škole byť otřeli o sociologii, určitě jste zaslechli o nechvalně proslulém pokusu Philipa Zimbarda známém jako The Stanford Prison Experiment. Skupinka studentů během něj byla na počátku sedmdesátých let uzamčena do falešného vězení vybudovaného na půdě univerzity, kde první náhodně vybraná polovina hrála vězně a druhá dozorce, zatímco organizační tým seděl v kukani a užíval si tuhle neobvyklou show.

Projekt měl po dobu dvou týdnů sledovat, jak ovlivní člověka jeho sociální role, zvlášť v tak vyhraněném prostředí, jako je věznice. Proti očekávání všech však brutalita „dozorců“ přerostla velmi rychle takovou mez, že musel být experiment přerušen po šesti dnech, aby skončil z vědeckého hlediska neúspěchem – málokterý sociolog považuje Zimbardovy vězeňské VyVolené za skutečnou „vědu“, spíš za „velmi špatný nápad“ bez hodnoty dokazující leda to, že někteří lidé jsou prostě svině.

Vědátory stranou, akce si získala značnou pozornost a jakkoliv ji odborníci odmítají, zároveň fascinuje natolik, že se k ní mnozí nedokáží nevracet. Z uměleckých zpracování je nejvýraznější německý film Das Experiment a jeho americký remake s Adrienem Brodym, od nějž uplynulo nějakých pět let a nesetkal se zrovna s pozitivním přijetím (on se vlastně nesetkal se skoro žádným přijetím). Nyní přichází nová verze režiséra Kyla Patricka Alvareze, tentokrát nejen volně inspirovaná, ale naopak pyšnící se věrností a syrovou přesností.

Na filmu tak může zaujmout právě přesvědčivá atmosféra věrné rekonstrukce skutečné události. Samozřejmě, že herci jsou o kus hezčí lidé než jejich předobrazy a občas se nějaká emoce šponuje lépe, než by ji dokázala šponovat realita (místo dvanácti dozorců a dvanácti vězňů se třeba soustředíme na asi desítku postav), přesto však málokterý film tak dobře pracuje se svým skutečným zázemím a nezveličuje zdaleka tolik, jak by se nabízelo. Například jedna ze Zimbarových studentek a jeho budoucí žena, jež ho donutila experiment předčasně ukončit, zde není záminkou k rozpoutání milostné linie, ačkoliv by to bylo prakticky nenapadnutelné – na takové blbiny tu prostě není čas.

Místo toho sledujeme celkem sugestivní drama, kde v jedné rovině propuká souboj uvnitř vězení a ve druhé se zvyšuje napětí u Zimbarda a jeho týmu, který postupně propadá podobnému opojení mocí jako falešní dozorci. My ale na rozdíl od účastníků nejsme vtaženi do samotných cel a neztrácíme kontakt se skutečností – naopak je nám představena událost v celé její šíři a jsou nám bez polopatických pomůcek položeny prakticky všechny etické otázky, jež slavný experiment vyvolal.

Minimalistická režie evokuje prázdnotu a nejistotu. Absenci jistot a pravidel, když i ono vězení je vlastně jen papundeklová kulisa. Problém celého pokusu ostatně spočíval v tom, že dozorci prakticky hned na začátku překročili stanovená pravidla a nikdo proti nim nezakročil, nabyli tedy dojmu, že jsou nedotknutelní. Na rozdíl od opravdového vězení a opravdové společnosti tu tedy vědci vytvořili tak trochu nezáměrně systémové vakuum, v němž se rychle projevily sadistické choutky.

Nakonec je potřeba vytáhnout zcela přesné herecké výkony. Z řady přinejlepším poloznámých jmen vystupují snad jen Ezra Miller a Thomas Mann, přesto i všichni ostatní předvádějí to nejlepší, co umí. Nejvíc Michael Angarano v roli vrchního „dozorce“ brutálně imitujícího šerifa z Frajera Luka, jenž působí se svou směšností místy až děsivě. Právě skrze jeho očividnou umělost, která má ale pro účastníky reálné důsledky, ožívá základní konflikt filmu, který nemá ve svých dvou hodinách slabé místo.