Dá se říct, že když si člověk chce pustit film, vždycky tak nějak ví, do čeho jde. Může odhadnout žánr, otypovat si předem atmosféru a v podstatě se na sledování připravit. U The Nines to je ale trochu problém. Novinka Ryana Reynoldse totiž z trailerů působila jako zajímavý žánrový mix, ale nic konkrétního nenaznačila. A bohužel nepomohly ani reakce lidí, kteří film už viděli. The Nines zkrátka doprovází aura filmu, který je skvělý, ale natolik divný, že se prakticky nedá popsat, aniž by se vyzradilo několik zásadních zvratů.

The Nines je trojice příběhů, které jsou zdánlivě spojeny jen tím, že se ve všech objevují stejní herci. Nejprve se nám představí televizní hvězda a začínající narkoman Gary, který si musí kvůli svému chování odsedět pár týdnů domácího vězení (jako Shia LaBeouf v Disturbii). Brzy však zjistí, že jeho sympatická sousedka Sarah a právnička Margaret s ním nehrají úplně čistou hru. Hrdinou dalšího příběhu je televizní scénárista Gavin. Ten se pokouší prosadit do výroby seriál Knowing a jeho snažení je zaznamenáváno kamerou dokumentaristy. V poslední části se seznámíme se sympaťákem Gabrielem, jenž musí dostat svou rodinu zpátky domů potom, co se jim rozbilo auto kdesi uprostřed lesů. A na konci to všechno začne dávat smysl. Možná.

První věc, která mě po skončení závěrečných titulků napadla, bylo, že asi takhle by vypadal Matrix, kdyby sourozenci Wachowšti vyrazili na Broadway namísto do Hollywoodu. Komorní atmosféra, minimum herců a žádné velké trikové scény. Přesto je v The Nines něco, co člověka nutí sledovat film až do konce. John August umí pracovat s očekáváním a spoléhá na to, že divák bude při jeho filmu dávat od začátku do konce pozor. Pokud ne, má smůlu. Film je plný náznaků, a scén, které začnou dávat plně smysl až po delší době a i když zpočátku The Nines vypadá jen jako další film ve stylu „nevím, kde jsem a kolem mě se děje něco zatraceně divného,“ není tomu tak. Tohle je zkrátka ten typ filmu, který napoprvé člověk pochopí (nebo si to alespoň myslí), ale přesto při opakovaném shlédnutí najde spoustu detailů, které dříve neobjevil, nebo si špatně interpretoval. Scénáristicky jde zkrátka o velmi chytré a na sledování poměrně náročné dílo.

John August se naštěstí projevil i jako velmi dobrý režisér, takže i když je The Nines spíše o pomalém budování atmosféry a dialozích než o nějaké akci (na tu vlastně vůbec nedojde), je velmi snadné nechat se příběhem strhnout. August dokáže kličkovat mezi žánry s jistotou režisérského veterána. Jeho film někdy působí jako sarkastická komedie, potom se z něj jakoby stane satira na poměry v zábavním průmyslu, za chvilku to vypadá, že člověk sleduje science fiction a na konci… to ať si každý přebere sám. August zkrátka dokáže překvapit a střídání žánrových poloh a stylů tu v žádném případě není samoúčelné nebo nucené.

Chválit se budou i herci. Ryan Reynolds ušel od svého prvního velkého filmu Sexy párty hodně velkou cestu a už mnohokrát ukázal, že dovede zahrát všechno. Šli mu akční bouráci, komické figurky, psychopati i romantičtí hrdinové. A nezklamal ani tentokrát. Prakticky nesleze z plátna, ale ve všech třech polohách (opravdu velmi odlišných) vše zvládá na sto procent. Tenhle sympaťák má před sebou zkrátka hodně zajímavou kariéru a při jeho čichu na dobré role se od něj nejspíš dočkáme ještě zajímavých věcí. Ostatní herci se ale nenechali zahanbit a živelné Melissa McCarthy nebo sympatická Hope Davis si svoje také odehráli naprosto s přehledem. Navíc je velmi příjemným překvapením fakt, že devítiletá Ellen Fanning herecky přerostla svou starší sestru, ale zatím si neosvojila její otravné vystupování v médiích.

The Nines je zkrátka hodně zajímavý malý film, o kterém se velmi špatně vypráví. Jeden můj kamarád tyto filmy nazývá „dunihlav.“ Při jejich sledování většinou člověk moc netuší, o co vlastně jde, ale na konci všechno hezky zapadne dohromady. The Nines ale naštěstí není ten případ, kdy všechno stojí jen na pointě. I kdyby tomu tak však bylo, stále by šlo o řemeslně vysoce nadprůměrné dílo už kvůli hereckým výkonům a velmi nápadité režii. Naštěstí chytrý scénář dovoluje vyložit si celý film mnoha způsoby a určitě se najde spousta diváků, kteří se na něj rádi podívají více než jednou. The Nines má zkrátka potenciál být něčím, čím je dnes již kultovní Smrtihlav. V době svého uvedení o něm věděl málokdo, ale čas a šeptanda z něj udělala legendu. Jde je zkrátka velmi chytrý a dobrý film, který počítá s tím, že jeho divák se nebojí u příběhu přemýšlet. Avšak jak už to u podobných lehce experimentálních filmů bývá, rozhodně není pro každého.