Většina z vás si jistě pamatuje Zátah (The Raid) a někteří možná i Zásah (Headshot). Druhý jmenovaný je indonéská produkce s Iko Uwaisem, ale už bez Garetha Evanse. Přečtěte si mojí rok a půl starou recenzi a vlastně můžete tu dnešní projet jen rychloposuvem, protože temné proroctví, že snímek od stejného režiséra s plus mínus stejným castingem se nedovedete vymanit z vlastního stínu, se bohužel z většiny naplnilo. A to přitom režisér Timo Tjahjanto servíruje o dost odlišný děj. Je sice opět plný mafií, Viktorů Čističů a torture porna maskovaného za akční scény, ale hlavní hrdina je tu trochu sympatičtější.I když opravdu jen o trochu, protože Ito (Joe Taslim - dvojka ze Zátahu, mohli jste ho vidět i v sedmém Rychle a zběsile… nebo to byla šestka?) je jedním ze šesti čističů asijské mafie. Kde je problém, tam Ito přijede a vykosí celou vesnici za to, že si pár obyvatel dalo bokem “cihlu” heroinu. Na dlouholeté cestě roubované mrtvolkami žen a dětí se ovšem Ito najednou kousne a při pohledu na krví zbrocenou holčičku na pláži impulzivně postřílí svůj tým a spolu s nebohým dítětem zmízí z povrchu zemského. 

Mohl bych dál vyprávět o tom, jak Ito zkontaktuje svou bývalou crew, jejíž součástí byl kdysi i Arian (Iko Uwais), jenž si pro změnu brousí zuby na Itův flek anděla smrti, ale to už je jen zbytečné vršení slov. Režisér a scenárista Timo vlastně všechno důležité řekl v úvodním textovém titulku: Mafie má své čističe. Když jeden z nich získá svědomí, je třeba ho taky vyčistit a nahradit novým. O ničem jiném tenhle film není, jde jen o rozbušku ke šňůře krveprolití a mafiánští bossové jsou tak zásadoví, že tu poslední holčičku z celé vesnice chtějí zlikvidovat i přesto, že se jim ve skladu vrší mrtvoly nebohých pěšáků. Ito má samozřejmě máslo na hlavě, protože je to mnohonásobný vrah a jeho obrat na víru s kukučem věčně zamračeného Joe Taslima na diváka nikterak nepůsobí. Přesto je tu oproti Zásahu jedna osvěžující změna - Ito už nedostává tak hrozně přes držku a pokud jste sem dorazili vyloženě kvůli akci, možná ochotně přehlédnete všechnu tu nudnou dějovou omáčku. 

Timo Tjahjanto si sice uvědomil, že pro pořádné tango potřebuje obě hvězdy Zátahu, ale dál se snaží mezery mezi bitkami vyplnit příliš sofistikovaným dějem. Už tu není spletitá síť vztahů a matoucí flashbacky jako v Zásahu, ale např. tenze mezi Item a Arianem je vyloženě povrchní, spoléhající jen na to, že podobnou rivalitu znáte z jiných filmů. A Itova bývalá parta? Nebýt desetiminutové akční scény, vlastně si vůbec neuvědomíme, že tihle drsňáci jsou ochotní se za bývalého kápa být do poslední kapky krve. The Night Comes For Us je ještě mnohem brutálnější než Zásah a nezapře Tjahjantovy hororové kořeny, ale nabízí se tu třeba srovnání s Blokem 99, kde si S. Craig Zahler pečlivě piplá hlavní postavu, aby pak diváka šokoval náhodnými výbuchy brutality. Tady je to přesně naopak… Tjahjanto jen nahazuje jednotlivé dějové linky na zeď a doufá, že se některá z nich udrží, přičemž zmateného diváka vrhá z jedné akční scény do druhé. Osudy kohokoliv jsou vám tak absolutně lhostejné a o to víc si všímáte, jestli bitky šlapou jako hodinky. 

Odpověď už asi tušíte. Již zmíněná davová scéna, kdy Itova grupa bojuje proti desítkám najatých bijců - vyzbrojených většinou mačetami, noži a pálkami - je vlastně docela fajnová. Ano, kamera je poměrně neklidná, ale do hollywoodské epilepsie to má daleko a v davovém zmatení se ztrácí rezervy v timingu. O ty “hodné” strach nemáte, tak nějak tušíte, že podobnou přesilovku nemohou ustát, ale obavu nahrazuje jiné pnutí, které si možná pamatujete ze Zásahu. Režisér Timo má totiž velké zkušenosti s gore a nebojí se znovu bitky kombinovat s masakrem, takže mačety nacházejí tepny, šlachy, občas někdo mine a usekne kolegovi nohu, nebo mu vyrobí na tváří jokerovský úsměv. Přehnané brutality a ostře červené krve je tolik, že budete ve třetině stopáže otupeni a z letargie vás probudí snad jen dvě maniakální lesbičky, které div neolizují protivníkům čerstvě přeražená zápěstí, z nichž pryští malinovka. Jedna z nich mi trochu připomínala populární japonskou dominu Yukari Oshimu, která v osmdesátých letech v hongkongské kinematografii terorizovala řadu hrdinů (doporučuji hlavně sérii Železní andělé).  

Jenže holkám to sluší jen ve chvíli, kdy mlátí bezbranné pěšáky nižší třídy. Jakmile se postaví Itovi nebo Čističce v sukních v podání Julie Estelle, zpomalí choreografie i přesnost zasazených ran zhruba na polovinu a bitky začnou připomínat standardní hollywoodské béčko. A to je zaváhání, které si prostě indonéský akčňák po Raidech nemůže dovolit. Sorry, ale i Tony Jaa si ve filmech PO prvním Ong-Baku vždycky udržel alespoň vysokou úroveň všech bitek, takže člověk mohl snímek proklikat od jedné držkové k druhé, nebo si pustit patnáctiminutový sestřih na YouTube. The Night Comes For Us ovšem opravdu září jen v samotném závěru, kdy se Ito a Arian střetnou v opuštěném skladišti, které naštěstí nabízí stejně ostrých a smrtonosných předmětů jako obchoďák ve finále Equalizera nebo barák v Sám doma. Je to přesně ten typ vyčerpávajícího duelu, který známe z obou Zátahů a od první rány je evidentní, že Joe Taslim i Iko Uwais jsou na sebe zvyklí a vědí, co mají dělat i bez asistence choreografa nebo režiséra. 

A o tom to je, zas a znovu, dámy a pánové. Gareth Evans dokázal v jedničce Zátahu s málem peněz a děje prodat skvělé bitky, protože měl špičkového choreografa a dokázal prodat postavy a příběh v rámci akční vřavy. Věděl, že bitka musí mít nejen choreografii, ale taky dramaturgii. A proto teď natočil horor Apostle bez bitek (recenze již brzy), který si vystačí i bez Ika a jeho akční alchymie. Timo Tjahjanto se vydal opačným směrem, ale právě přechodem od hororu k dramatu se naplno ukazuje, že nemá pro postavy cit a nedokáže je v mělkém příběhu divákovi představit. Film opravdu začíná fungovat jen v tom mikrokosmu finální bitky, kdy divák bere na vědomí, že proti sobě stojí velký a malý brácha (v pro Asii typickém přeneseném slova smyslu) a Iko si choreografii šije sám sobě na míru. Protože když coby relativně novopečený choreograf řídí ostatní - zvlášť ty, co nejsou fyzicky tak nadaní - dostává ten flow trhliny a snímek přichází o hlavní tahák, kvůli kterému na něj většina diváků kliká. 

I přes tu výstražnou pětku v hodnocení byste ale kliknout měli, ostatně recenzujeme snímek hlavně proto, že Netflix těmhle béčkům příliš velkou reklamu nedělá. Přitom už svou náturou rozhodně čouhají nad americkou straight-to-kamkoliv produkci a Timova ochota plýtvat krví a vnitřními orgány jistě pár magorů osloví. Jeho tvůrčí stagnace už nikoliv, protože snaha odfláknout příběh, aby jsme si už už mohli hrát s choreografií a tělními tekutinami, strká celou indonéskou choreografii hlouběji do škatulky na jedno, dvě použití. Iko Uwaise to asi baví - může kopat lidi do hlavy a dostávat za to zaplaceno. Ale pokud nenajde talentovanější režiséry, rozhodně nebude dalším Jetem Li nebo Jackiem Chanem, ale zas a jenom dalším Tonym Jaa.