John Wilmot aka Hrabě z Rochesteru byl trnem v oku společnosti rozvojového 17. století. Pil jako o závod, psal oplzlé divadelní hry, ale hlavně si nezřízeně užíval s každou, která se mu nastavila – a že jich bylo. Wilmota předcházela pověst dokonalého milovníka, jehož by každá žena měla okusit, pokud se chtěla dozvědět, co je to ráj. A tak to tak každá dělala a nikdy nebyla zklamána.

V tomto ponurém věku se dává velmi rychle do pohybu jak technický, tak umělecký rozvoj; Právě téhle vlny se náš hrdina chytá a přiživuje se na ní plnými doušky. Jako neúnavný rebel proplouvá mezi osudy místních prostitutek a alkoholovými delirii, aby svůj krátký život završil pod kosou zrádné pohlavní nemoci zohyzděn téměř k nepoznání.

Kdo jiný by mohl být Johnem Wilmotem než Johnny Depp? To je otázka, která mě během sledování Libertin napadala hodně často. Odpověď zní: Asi jen sám John Wilmot. Depp opět obléká své chameleónské papuče a tvaruje se do role, která je tak na hony vzdálená všemu ostatnímu v jeho hereckém rejstříku. Výrazové prostředky se omezují na minimalizační verbální projev, jenž ruku v ruce s Deppovým charismatem dokáže opět nahodit do éteru úvahy o tom, zda je nějaká výzva, které se tenhle herec nedokáže zhostit s totálním nasazením.

Ale teď to přijde ;). Neodvažuji se zpochybňovat intelektuální přínos filmu, natož jeho všeobecnou hodnotu z hlediska uměleckého. Ale jsem bohužel typ člověka, který se chodí do kina bavit. Bohužel proto, že by mi bylo příjemnější svěřit tento text někomu povolanějšímu a méně popcorn pojídajícímu, který dokáže ony středověké reálie a hluboké okrášlené dialogy opravdu docenit. Nemusel bych totiž psát o tom, jak jsem se v kině nudil. A proč to neříct, nudil jsem se asi nejvíc za poslední půlrok. Jedna věc je úžasný Depp, druhá věc je rozvláčná režie a nulová jiskra ve scénáři. Film je pouhým rutinním převyprávěním několika úseků hrdinova života, které tu suše glosuje a tu se v nich upíjí k smrti. Jak to dopadne všichni víme a tudíž překvapení chybí, není důvod proč to všechno bedlivě sledovat; Jednoduše to (naprosto vědomě) nevykrystalizuje v udivující celek. Čeká se jen na to, kdy už Depp ulehne na lože a pronese závěrečný monolog – a před tou chvílí vám tvůrci můžou předhodit cokoliv, co je z Wilmotova života ještě napadne. Věřte, že je toho hodně. Dost na to, aby to zapláclo 130 minut (!) v prostoru kina, které se při takovém vyprávěcím tempu pozoruhodně rychle vydýchá.

Protože jsme obě dílka absolvoval v horizontu dvou dní, neodpustím si srovnat Libetin s novým Casanovou. Hallströmovo pojetí milovníka a vyhlášeného dobového provokatéra je mi bližší už z toho pohledu, že se režisér přes malé faktické ústupky dokáže prokousat k zábavné formě, která mi tu citelně chyběla. Chápu, že Libertin nemá být rozjuchanou taškařicí a jeho ponurý podtón plný tmy a blátivých cest je zcela na místě, ale postava Wilmota přesto nemusela být tak striktně odtažitá a prvoplánově uzavřená vůči svému okolí. Vždyť i on byl bohém, který nasával život plnými dechy, zažehl ve svém okolí plameny poctivé rebelie a radoval se tudíž ze života. Patří k tomu prvky alespoň minimálního dobrodružství, které však pod taktovkou Laurence Dunmorea nejsou k nalezení, i kdybyste hledali sebevíc. Výjimkou je snad jen závěrečná divadelní hra, která svou vulgaritou přesahuje všechny dosud nastavené meze.

Tím se plynule dostávám k poslednímu bodu, o kterém bych se chtěl v krátkosti zmínit: Libertin je hodně vulgární, oplzlý a rozhodně nekorektní. Wilmot takový byl, tak proč si něco nalhávat. Nemyslím, že se toho tvůrci měli vyvarovat, jen jsem chtěl podotknout, že jsem si po hodně dlouhé době opravdu vydatně rozšířil slovník pejorativních výrazů a upřímně se podivil nad tím, jak i čeština může být zatraceně vynalézavá ;). Moje doporučení tedy zní: Pokud nemusíte, nebrat s sebou děti. Dospějí vám dřív než byste chtěli. A rozhodně bych na Libertine nebral ani potenciální přítelkyni na první rande. Mohlo by se to zvrhnout v uzívaný horor plný rozpačitých pohledů a vroucných tužeb směřujících k východu z kina.

P.S. Nenechte se zmást trailerem. Ve světle filmu jde o typickou ukázku geniálního řemesla. Film je ve skutečnosti pomalý, rozvláčný a moc se toho v něm neděje. Třeba vám to nebude vadit, ale nerad bych, abyste řekli, že jste nebyli varováni.