Představa dvouhodinového kostýmního vzestupu a pádu páně Casanovy ve fatálně dramatickém balení pro mě byla zosobněním všech nočních kinomůr - i přestože za opratěmi stojí můj oblíbenec Lasse Hallström. Může za to pravděpodobně nedávno absolvovaný Libertine, který ve mně vzbudil touhu zapomenout na vše svázané s historií a který mi dokázal jen to, že Depp je sice pořád herecký velikán, ale může hrát v zatraceně nudném filmu. Casanovy jsem se prostě bál. Jenže Casanova překvapil.

Lasse Hallström je, jak s oblibou říká Cival, hřejivý lidský režisér. Proto jemu vadí, proto ho z nějakého důvodu já mám rád. Ale k věci. Hallström odjakživa točil zvláštně „slepovacím“ způsobem, ve kterém pečlivě analyzuje pohnuté lidské osudy a navádí jednotlivé charaktery na „správnou cestu“. Co se skrývá pod označením správná cesta, je samozřejmě odvislé od žánru, hrdina by však měl do finiše doběhnout šťastný, aby i divák byl šťastný a další Hallströmův film si nenechal proklouznout mezi prsty. Šablona všech jeho filmů je pevně uchopitelná a víceméně stejná – jen vymezená žánrová odlišnost ji pokaždé staví do jiného světla. Hallström je ale najednou jiný. Už to, že si vybral popis historické postavy, která mezi jeho hrdiny trčí jako kůl v plotě (snad jen potulný hudebník Roux z Čokolády s ním cosi sdílí), je jasný signál, že tady něco není v pořádku. A není to mýlka. Režisér má po krk artových ambicí a melancholicky laděných výpovědí a dělá z Casanovy to, čím mohl být při troše snahy druhý Zorro.

Historický film totiž nemusí být nuda. Fakta mohou ustoupit pořádné dobrodružné jízdě, herci mohou přehrávat o sto šest a trousit řízné hlášky, jak je libo. Ve scénáři dvojice Jeffrey Hatcher - Kimberly Simi se na to přímo pečlivě dbá – a naprosto nejméně jde o to, jestli je to vůbec možné, či zda je to, nedej bože, pravda. Všichni se tu dobře baví; Pod rouškou vyfintěné divadelní hry s životopisným podtextem probíhá rozjuchaný cirkus plný současných popkulturních odkazů, fikaných záměn a hlášek naprosto výrazně za hranici seriózního filmu. Zpočátku se vám sice bude zdát, že ony humorné vložky jsou jen osamělými výkřiky do tmy. To má však Hallström ještě zataženou ruční brzdu. Ono není divu – nemůžete vpustit bezejmenné charaktery s nejasnými osudy do zběsilého víru událostí a čekat, že to diváka bude bavit. Alespoň zběžná psychologická průprava je proto na místě, i když ve světle ostatního dění působí lehce unyle. Pak se ale režisér nevídaně odpoutá od jakýchkoliv vyšších cílů a začne prostě prodávat popcorn. Dělá si srandu z paruk, motá do děje digitální triky (Celkem šílené, mimochodem. Ale z celkového konceptu nijak výrazně nevybočují) a vystřihne si efektní šermovačku ve velkém stylu.

Scénář je pochopitelně díky všem těm dobrodružným ústupkům ještě mnohem předvídatelnější verzí něčeho, co byste asi podvědomě očekávali. Po rozdání prvních karet a představení hlavních postav musí mít jasno i ten, kdo ještě nikdy neviděl žádný film. Ten bude s tou, ta zase s tím a Casanova si vrzne (a pak bude tam s tou ;). Je však nasnadě, že tohle hloupoučké schéma nebude nikomu vadit. Hallström dokáže dostatečně chutně nakrmit i jednotlivými epizodkami a několika vedlejšími liniemi, jejichž celkový výčet dostatečně vyváží fakt, že jejich součet je na tom mnohem hůř. A že těch postav a sblížených párů v závěrečné honičce utíká přece jen trochu moc? Hallström je mrška a ví, že si to může naprosto s klidem střihnout – přišli jste přece jen na film, který se motá kolem příběhu největšího milovníka, co kdy žil. No ne?

Ač už tu Hallströmovo jméno padlo dneska hodněkrát (těm, kterých se to dotýká, se omlouvám. Už se tak stane pouze jednou ;), hnacím motorem Casanovy jsou bez debat herci. Všichni, až na velkého a ve skromném úsporném stylu střiženého Casanovu Heatha Ledgera hrají víceméně své typy (Ledgerova předchozího Casanovu v Brokeback Mountain nebudeme počítat ;), dokonce je až roztomile parafrázují. Tenhle poznatek letí na zejména na bedra jedince obvykle přísně shakespearovského výrazu, Jeremyho Ironse. Těžko říci, která vlivná síla ho donutila upsat svou duši ďáblu režisérskému, ale ta mimika a podivné větné konstrukce jako vystřižené ze souborného vydání vtipů o ženách a mužích asi zadarmo nebyly. Sluší se zmínit i podobně naladěného Olivera Platta (to je ten, co zneškodňoval bombu v Boening 747 v ohrožení. Pamatujete? :), sličnou Siennu Miller a stále velmi zachovalou Lenu Olin, která s blonďatou parukou dokáže divy (kdo viděl druhou řadu Alias ale ví, že to jde i bez ní).

Oddychovka je slovo, kterému se z nějakého důvodu vyhýbám jako čert kříži. Na Casanovu však padne jako ulité a proto si jej dneska neodpustím. Pokud vás zrovna nepřitahují obrazy pozdního Felliniho s jeho přemrštěnou stopáží a hlubším a vážnějším podtónem, berte pro dnešek Hallströma a vzdělání si doplňte jindy. Nebudete litovat.