Nejsem sice ten pravý povolaný na psaní následujícího textu, nicméně jak říkávala moje babička, některé věci prostě udělat musíš, i kdyby ti za patami hořelo. Tahle situace naštěstí nenastala a tak se rychle pustím do psaní, kdyby se bleskurychle rozhodla pro změnu stavu ;).

Takže… původní korejský snímek Siworae, který stojí Domu u jezera jako předloha, jsem bohužel neviděl. To kdybyste ze mě chtěli mámit srovnání a nepochopitelně se ťukali do čela, jak můžu Sandru a Keanu hodnotit tak vysoko, když „stojí za prd a originál je boží“. Jsem na druhou stranu jediný z naší redakce, kdo viděl současný výrobek made in USA a proto musíte vzít zavděk prostým srovnáním sladkých snů plných lásky v podání hollywoodských stars ve stínu ostatní romantické produkce, kterou na nás slavná továrna na sny plive.

Inu tedy… Žil byl párek, kterému to děsivě seklo v Nebezpečné rychlosti a už tenkrát prosakovaly zprávy, že by ti dva mohli podepsat smlouvu na nějakou tu hollywoodskou dobrotu plnou žhavých polibků a něžných slov. Trvalo to dvanáct let a bohužel to už nemá s Nebezpečnou rychlostí nic společného. Vztah sexy dvojky z předních stránek prestižních společenských časopisů je naroubován do sci-fi zápletky a jeho originalita spočívá v tom, že je vztahem na dálku, což však neznamená např. vzdálenost 300 kilometrů, ale časové období dvou let (ano, cestujeme časem, děti… pokud vás zajímá vícero informací, přesuňte se k popisu děje o tři odstavce výše ;). Ač oba zdánlivě dělají, že se tomu diví, není to pravda a na celou věc si zvyknou poměrně rychle. Což je zvláštní, protože mně se takové běžné věci jako cestování dopisů časem nedějí a kdyby se náhodou děly, nechal bych se uzavřít do cimry s pečlivě vypolštářovanými stěnami. Hrdinům ke vstřebání paranormálních jevů stačí zhruba tři minuty filmového času po zhruba deseti minutách vyprávění. Připočtete-li úvodní titulky, máte po čtvrt hodině vyložené největší překvapení filmu na stole. A dalších 90 minut před sebou, v nichž se musí oba protagonisté zatraceně snažit, aby vám to atraktivitou svého vztahu všechno pěkně vynahradili.

Což o to. Jak už jsme si řekli, těm dvěma to funguje odjakživa. I po těch dvanácti letech a dvanácti nových vráskách. Bohužel, po přednesení problému zvaného cestování časem přichází ošemetný problém zvaný časové paradoxy, s jehož řešením však nikdo nepočítá. A je to právě ta chvíle, kdy musíte naprosto do puntíku vypnout, abyste se mohli romantickou linií alespoň trochu nechat unést. Protože jakmile začnete řešit, jak je možné změnit to, co už se stalo, ošklivě se zamotáte ve fyzice a ta má s romantikou pramálo společného, nemluvíme-li zrovna o prvním randez-vouz studentů ČVUT. Dejme tomu, že jste vypnuli dle návodu. Ano, pak od filmu dostanete přesně to, co si žádá vaše přítelkyně a vy ji chcete udělat ohromnou radost. Jiskření a nasládlou chemii, dialogy plné květnatých souvětí, hezkých slov a společných plánů, příjezdy na poslední chvíli i trucovité slzy plné hořkých ingrediencí. Scénář v tomto směru vládne až otřesnou snahou prohánět důvěrně známá klišé přes kopírák, ale troufám si tvrdit, že v podání této herecké dvojice to urazí méně než v podání kterékoliv jiné na jejím místě.

Režisér argentinského původu, Alejandro Agresti, bohužel navíc vykřesává pomník i rodinnému dramatu. Jen nažhavenými dopisy totiž hodinku a půl nevyplníte, a tak Jemu pro jistotu umírá otec, s nímž byl vždycky na ostří nože a teď si to zatraceně vyčítá. Ona se zase topí ve větách „miluji déšť při končícím pikniku“ a potrpí si na zasněné pohledy do krbu při myšlenkách na rodinu svou, kdysi možná také šťastnou, a pracovní povinnosti, které jí poslední roky přijdou zatraceně nudné. Nic co by vás zvedlo ze židle, ba co víc, chvílemi skutečně otravné, jelikož z toho prostě nemůžete vycítit víc než pachuť plastu a prostého výplňového kýče.

Vyprávění nicméně odsýpá, i když je průměrnější než cokoliv, na co jste narazili uprostřed libovolné série libovolného seriálu. Dům u jezera je prostý, ale není nudný a splňuje přesně to, co od něj čekáte – trochu romantického objetí v zajetí všech těch letních blockbusterů s dvojkami a návratovými přízvisky v podtitulu. Bojím se však, že kdyby byl tento remake vyplozen v době Lásky nebeské, zemřel by závistí dříve, než by se došoural do kin. Doba mu ale přeje, tak mu přejme i těch pár drobných do prasátka. No ne?