Jméno režiséra Adama Wingarda je v posledních několika letech skloňováno v souvislosti s nejnadanějšími mladými hororovými tvůrci. Já se však přiznám, že jeho You're Next mě nijak zvlášť neuchvátilo a kombinace hororu s černočernou komedií plnou fakt divných postav a ještě divnějších zvratů mě zkrátka nechytla. I tak ale nemám problém uznat, že na Wingardově variaci na subžánr home invasion bylo vidět, že ho to celé neskutečně baví. Podobný přístup měl i u své novinky The Guest a rovnou řeknu, že tady už jsme na stejné vlně.

I tentokrát jde Wingard trošku do minulosti a jeho film žánrově vychází z akčních béček a brutálních slasherů, které se objevovaly v kinech a především na videu v osmdesátých a devadesátých letech. Do malého amerického vidlákova přijíždí David, usměvavý sympaťák, jenž sloužil v armádě s Kalebem Petersonem a na rozdíl od něj se domů vrátil v jednom kuse. Parťákovi ale slíbil, že dohlédne na jeho rodinu, tatíka s mámou, jimž to doma moc neklape, rebelující dceru Annu a puberťáka Luka, jenž dostává ve škole pravidelně po tlamě od spolužáků. Davida si všichni rychle zamilují a odmítají vzít na vědomí fakt, že s ním je evidentně něco špatně. Až do okamžiku, kdy se objeví první mrtví. A desítky dalších budou přibývat. 

Když bych měl k něčemu The Guest přirovnat, asi bych řekl, že jde o kombinaci Univerzálního vojáka a Drive s nemalým množstvím brutálně černého humoru. A nejen proto, že David není jen úplně obyčejným vysloužilým zeleným mozkem a že umí až podezřele dobře lámat lidem ruce a ustřelovat hlavy a používá u toho stejně minimální množství mimických svalů jako Ryan Gosling. Bylo by celkem snadné film odepsat s tím, že něco podobného jsme už mnohokrát viděli, ale na druhou stranu by to rozhodně nebylo fér. Wingard totiž točí mnohem zajímavěji než bezejmení loseři, kteří na podobných srágorách pracují s Casperem Van Dienem někde v Bulharsku. Je si vědom toho, že diváka nepřekvapí příběhem, umí ovšem ve správný moment vytáhnout nečekaný fór (pokud vám tedy blbnutí s granáty za zvuků devadesátkového cajdáku připadá vtipné tak, jako mně), nebo vizuálně podmanivou a extrémně napínavou scénu natočenou v halloweenském bludišti, při které hraje hudba, z níž se člověku zvedají chlupy na zádech.

Wingard má řemeslo v ruce, má žánr rád a má ho nastudovaný, takže se umí vyvarovat problémů, jimiž podobné filmy obvykle trpí. Třeba i jen tím, že jeho hrdinové nejsou úplní blbci a hrají je nadprůměrně dobří herci. Přitom se nepokouší tvářit, že tvoří něco nového. Pracuje s tím, co všichni fandové akčních béček a hororů znají, ale jednoduše to umí a dokáže v ten správný čas shodit sám sebe nebo celý film. Při krvavé bitce v baru rychlé prostřihy na ksichty rváčů připomenou hongkongské mlátičky ze sedmdesátých let, v jiných scénách byste zase čekali cameo Clinta Eastwooda a Dan Stevens ze seriálového Panství Downton by se svým minimalistickým herectvím a stoprocentním nasazením co se týče ubližování lidem mohl z fleku hrát T-1000.

The Guest mě zkrátka bavil. Rovnou říkám, že to není film pro každého, je potřeba naladit se na podobnou vlnu jako tvůrci tohohle přepáleného akčního psycha plného pomrkávání na fandy filmové hrůzy a násilí, ale takhle upřímná a přitom výtečně natočená braková jízda tu nebyla už pořádně dlouho.