Vážení přátelé, tahle pecka vejde do historie. Výjimečně dnes nebudu chodit kolem horké kaše, takže se už ve druhé větě recenze dozvíte, že Drive nesmíte minout. Je to film, jaký se v našich kinech objeví jednou za pár let, a zároveň brilantní ukázka režijního umu. Nikde letos nenajde krystaličtější příklad toho, jak dokáže jeden člověk pozvednout archetypální scénář a kvalitní herce na úplně novou úroveň.

Drive je na míle vzdálené generickým akčňákům s Jasonem Stathamem.Zapomeňte na všechno, co jste si o Drive mysleli po značně prolhaných (a trestuhodně spoileroidních!) trailerech. Platí jen to, že je to opravdu art až na kost. A že se v něm občas zabrousí na půdu akčního filmu. Všechno ostatní? Nečekané, podmanivé, nezapomenutelné. Dlouho budete přemýšlet, kde jste něco takového viděli. A ve finále se vám proženou hlavou maximálně meditativní francouzské kriminálky šedesátých let, legendární Point Blank s Lee Marvinem a možná filmy Sergia Leoneho nebo Quentina Tarantina.

Ale nelekejte se. Když říkám Tarantino, rozhodně tím nemyslím ukecanou přehlídku filmových odkazů, která nejvíc spoléhá na pocty zapadlým béčkům. Příběh nepojmenovaného řidiče, který si vydělává jako filmový kaskadér a „kurýr“ pro zloděje, než se dostane do křížku s nesprávnými lidmi, zcela stojí na vlastních nohou. Základní stavební kameny sice znáte z valné většiny mafiánských či samurajských revenge filmů (a Drive se v tomhle směru rozhodně nesnaží příliš vybočit do neznámých vod). Na dekádami prověřenou dějovou kostru ale navléká řadu scén, které by se z fleku mohly archivovat pro filmové školy. Přesně, jako to často dělá milovaný i proklínaný Quentin.

Drive: FOTOGALERIE

Ono je to v podstatě hodně vratké přirovnání. Styl Drive je ale tak jedinečný, že se film zbytku současné americké tvorby raději neblíží vůbec. Především je na míle vzdálený generickým akčňákům s Jasonem Stathamem, ani zdaleka to tedy není tupé béčko bez ambicí, ve kterém jde jen o to, kolik se v něm prorazí lebek a propálí pneumatik. Akce tu samozřejmě nechybí. Je jí však pomálu a mnohem důležitější je to, že se nese ve stylu toho nejnapínavějšího, co jste kdy na plátně viděli. Každá potyčka tu totiž má svůj smysl, takže scény jako „hlavní hrdina náhodou vleze do domu s deseti protivníky a všechny seřeže na hromadu“ neexistují. Tohle je zcela jiný vesmír, ve kterém je příprava na akční scénu stejně důležitá a výživná, jako ona sama. A když už na kladiva a brokovnice konečně dojde, vaše divácké já putuje do sedmého nebe i přes to, že se onen výbuch násilí za chvíli zase uklidní.

Kdykoliv se totiž na plátně začne dít něco akčnějšího, budete mít nutkání vrazit Nicolasi Windingu Refnovi blockbuster největšího kalibru. Třeba ježdění autem, které logicky hraje ve filmu zásadní roli, je díky němu adrenalinové až běda (a to většinu času jen sedíte vedle Goslinga – žádná zbytečně okázalá kamera). A když se Refn jedinkrát pustí do větší honičky, je to highlight přesně v duchu Francouzské spojky, od kterého by se zvukaři Rychle a zběsile mohli hodně dlouho učit. Podobně jsou pak na tom i ostatní akčnější momenty filmu, které jsou do jednoho skvěle vygradované a vždy mají své jasné opodstatnění a pravidla. Ať už jsou postrčeny k explicitnímu násilí, nebo záměrně působí spíš surealistickým dojmem.

Refnův film nikdy neopouští "škatulku" atmosférické a brutální autorské podívané.Abych se ale příliš nesoustředil na ty „jednodušší“ části filmu, i zbytek Drive je prvotřídní podívaná. Pomalé tempo, kvůli kterému budete mít pocit, že jste se z multiplexu přenesli rovnou do Varů, dává filmu hutný feeling nečeho neopakovatelného. Těžko se to popisuje, ale Refn vytváří svět svého hrdiny především tím, že vás nechává zkoumat jeho reakce a způsob myšlení. Řidič je muž mála slov a ještě méně gest, který nikdy neprozradí víc, než je nezbytně nutné. Je to samozřejmě láska, která ho nakonec svede na scestí a donutí vylézt z jeho maximálně klidné a racionální skořápky. I když se film ale překlopí do živočišnější a nepředvídatelnější polohy, stále mu zůstává fazóna vytříbené festivalové podívané, která stoupá ke hvězdám hlavně tím, jak dobře dokáže pracovat s minimalistickými prostředky.

Většinou jde o promyšlené slow-motiony, jemnou práci se zvukem a takřka ikonické rámování scén, v nichž pak může lépe vynikat silný herecký ansámbl. Především Ryan Gosling se tu definitivně zacementoval jako všehoschopný chameleon, který vyzařuje inteligenci i charisma, aniž by se o to musel moc snažit. Jeho řidič ani omylem není akční hrdina, ledabylý drsňák nebo neotesaný frajírek. Je to nadmíru soustředěná postava, která akorát dokáže v každé situaci jednat přesně tak, jak je potřeba. Důležitá rozhodnutí řidič zásadně nedělá lusknutím prstu a pokaždé, když má překročit hranice nastavené zákony nebo vlastní morálkou, je na něm vidět, jak si plnou koncentrací snaží zachovat chladnou hladu.

Přehrajte si trailer Je to hrdina, který nejdřív myslí, a potom teprve jedná. Jeho akce se na něm ale hluboce podepisují, což je dost v rozporu s klasickou žánrovou vidinou nezastavitelného buldoka-srdcaře. Do Drive to nicméně krásně pasuje a povyšuje to film vysoko nad ostatní revenge thrillery z poslední doby, které se v závěrečné třetině obvykle překlápí někam do žánru sci-fi a snaží se zachránit situaci co největším počtem explozí. Tady se míří mnohem poetičtějším směrem, zároveň se ale neopouští „škatulka“ atmosférické a brutální autorské podívané. Asi nejlépe to dokazuje scéna ve výtahu, o které si budete s kamarády povídat ještě na konci roku. Při vzpomínání na to, co vás letos nejvíc rozsekalo.

Úžasných momentů ale ve filmu najdete celou řadu a dílem za ně samozřejmě můžou i zbylí herci. Ať už jde o křehkou řidičovu sousedku Carey Mulligan, jeho odhodlaného manažera Bryana Cranstona nebo gangsterské duo v podání Alberta Brookse (nevracet do komediálních rolí!) a Rona Perlmana. Každý svou úlohu plní na jedničku. Všichni jsou ale přitom jen vedlejšími figurkami ve hře, kterou musí dotáhnout do konce samotný Gosling. Slyšel jsem Oscar? V tomhle žánru už dnes těžko, ale „ten hezoun ze Zápisníku jedné lásky“ vám v hlavě stoupne do úplně nových výšin.

Stejně tak Refn může být spokojený především se svým filmem a s cenou za nejlepší režii na festivalu v Cannes. Ačkoliv by se klidně mohl prát i o cennější sošky. Jeho vize je totiž nevídaně ambiciózní a je zrealizovaná s neuvěřitelnou jistotou. Drive je zčásti akčňák, zčásti noir, zčásti romance a zčásti jakási potemnělá pohádka, jíž zdobí vytříbený soundtrack osmdesátkových elektrorytmů (ano, na mysl vám občas vytane i samotný Blade Runner). Místo žánrového slepence to ale do sebe všechno nádherně zapadá, a vzniká tak jedinečný počin, který však nemusí docenit každý. Je docela jisté, že někteří diváci narazí a budou z kina vycházet naštvaní, že nedostali dalšího Kurýra. Drive jím ale nikdy být nechtělo a nemělo, a je to mnohem vyzrálejší, komplexnější a uhrančivější film, než asi předpokládáte. Ano, nenápadně se vracím k tomu, že to je těžký art. Kdo však bude vědět, do čeho jde, neměl by dostat nic menšího, než jeden z nejvytříbenějších kinozážitků letošního roku.

P.S. Výrazně doporučuji nekoukat na trailery, nebo si je před projekcí nepřipomínat. Je v nich rozsypáno až příliš zásadních momentů filmu.