Dívenka s krásným jménem Lyra Belacqua nedávala ve skautech pozor. Na orientaci v přírodě jí nestačí lišejníky nebo sklon mraveniště. Potřebuje buzolu nebo radši rovnou kompas. Zlatý kompas! Chytrá věcička, která vám zodpoví každou otázku a ukáže vám směr pro největší dobrodružství od dob Cheech & Chong's Up in Smoke, měla nastartovat novou fantasy trilogii. Zatím ale přinesla jen problémy – s čestnou výjimkou bitky ledních medvědů.

Kopálisti a hokejisti po namáhavém utkání vždycky připomenou, že po výhře mizí únava rychleji. Kdyby i tady platila sportovní terminologie, mohli bychom tvrdit, že po „vítězství“ Zlatého kompasu by rychleji mizela únava z žánrové nadprodukce. Nelamentovalo by se tolik nad náplavou standardizovaných fantasy pro celou rodinu. Nehrozili bychom se invaze dalších knižních adaptací, které nás zvou do nových, dosud nepoznaných světů, jež přitom vypadají v podstatě všechny docela stejně: Liší se jen v tom, kdo dá komu po tlamě a jakáže „nová“ pojmenování vykoumal autor literární předlohy (pohříchu většina z nich je až bolestivě neoriginální - ať se na mě "olifanti" a "Norvégie" nezlobí). Ve zbytku si jsou ale podobné jak moje páteční trenýrky s těmi středečními.

V tomhle směru se mi předloha Philipa Pullmana zamlouvá. Líbí se mi prvek Prachu, který spojuje různé světy, líbí se mi paralelní existence různých zeměploch, které se liší třeba jen tím, že v ní mají lidé své daemony (tedy zvířátka, která je vnitřně charakterizují), sedne mi i vize přetechnizované viktoriánské Anglie, jíž tolik proslavil Alan Moore v Lize výjimečných, a slušný potenciál v sobě skrývá i Magisterium, zavilá instituce, která připomíná římskokatolickou církev krátce po skončení honů na čarodějnice. Právě nejdůležitější prvky z Pullmanovy předlohy film do velké míry táhnou – v porovnání s hovadinami z rodu Probuzení tmy je poznat, že mytologie daného světa nevznikla ve výtahu mezi třetím a čtvrtým patrem centrály New Line Cinema. Když už jí mají herci divoce odhrkávat, je příjemné v ní nacházet nosné motivy i potenciální lákadla.

Jenže ve filmu se z nich nic zajímavého neupeče. Celý Zlatý kompas je takřka dvouhodinovým spěchem malé holčičky, která musí být zasvěcena do zákonitostí svého vlastního světa a přitom prožít své velké putování. Z prvních scén se zdá, že nebude problém obě roviny skloubit. Poznáváme Prach, pochopíme daemony, vstoupíme do fantaskní reality, která si může leckoho omotat okolo ocasů upištěných zvířátek. Čeká v ní ale většinou jen rozčarování. Ze shluku zkratkovitě načrtnutých postav vyběhne jedna holčička, které scenáristé hodí do kabelky zlatý kompas, proženou jí domácností paní Coulterové a pak jí nechají hrdinsky zachránit všechno, co se dá. V lákavě načrtnutém světě se najednou začne šermovat proroctvími, osudovou cestou a dalšími proprietami všech fantasy ság, zapomíná se přitom na to nejpodstatnější: Souznění s hlavní postavou a její psychologie.

Ani v záplavě slov se pořádně nedozvíme, proč se Lyra nechala naverbovat k paní Coulterové a proč tak umanutě pobíhá po ledovcích s kompasem v ruce. Uprostřed filmu si Lyra povzdychne, že teď už tu cestu musí dotáhnout do konce, aniž by bylo vlastně jasné, proč a kam vlastně směřuje. Kdybychom nevěděli, že v její hlavě sedí scenáristé a nutí jí pochodovat od peripetie k peripetii, mohli bychom Lyru prohlásit za pomatenou dívenku, která si nepochopitelně štráduje napříč glóbem. Peripetie navíc tvoří pouze – s čestnou výjimkou bitky ledních medvědů – pochůzky od jedné nové postavy k druhé. Všechny se originálně představují a zapojují do příběhu („Ahoj, já jsem divoženka a pomůžu ti“, „Ahoj, já jsem Iorek, moc jsem pil, ale teď budu tvůj kamarád“, „Ahoj, já jsem Lee Scoresby a budu tě doprovázet na tvé cestě“, „Ahoj, my jsme Romunové...“) a všechny se nakonec sejdou u jednoho baráku kdesi na severním pólu, kde si budou navzájem rozbíjet ciferníky. Zlatý kompas se díky tomu přelévá z nadějné látky v prázdnou slátaninu. Postavy v ní lze jen těžko chápat, což se týká Lyry i šokujících tajemství paní Coulterové. Do příběhu není možné se začíst, protože jde jen o velmi volně svázané výjevy z různých míst s různými postavami, které netáhne pořádná dějová linka ani emocionální záchvěvy figur. A pointa pro jistotu neexistuje vůbec: Je jen naznačena v posledních sekundách a odříznuta do druhého dílu.

Je smutné, že všechny tyhle problémy se scénářem vylézají na povrch i přes enormní ukecanost celého filmu. Přitom nebylo potřeba hnípat do detailů - stačilo by se dostat pod kůži postavám, vtisknout smysl jejich činům a nenechat je jen odříkávat jeden dialog za druhým. Aktivnější půlce z režisérské dvojky bratrů Weitzových to bohužel nedošlo. A tak nejen že se nedočkáme jakýchkoliv zajímavých myšlenek spojených s Magisteriem či Prachem (půda zůstala nezorána, Zlatý kompas je plochý jako všechny ostatní fantasy ságy posledních let), ale sledujeme i úmorné slepování jedné zaměnitelné scény na druhou. Chris Weitz nezná – s čestnou výjimkou bitky ledních medvědů – slova jako gradace nebo rytmus, protože každou minutu do filmu nasekává podle jedné oprýskané šuplery. Ve Zlatém kompasu prakticky nejsou dramatické pauzy, lákavá zauzlení nebo naopak vyvrcholení. Monotónně se odškrtávají rozhovory, monotónně se mění lokace, monotónně se okolo Lyry dějí „dramatické věci“, které by spíš uspaly, než aby rozpumpovaly srdce. Jako by Weitz točil Zlatý kompas podle nějaké režisérské příručky, která mu poradí, kde by mohl vložit do filmu velkolepý kamerový oblet a kde by zase měl Lyřin útěk zinscenovat ve stylu filmů Tima Burtona. Pan režisér se krátce nato vytasí s nádhernou krajinomalbou anebo zalije plátno do „burtonovsky“ tmavých vizuálů (a ještě pootočí kameru do divokého úhlu), z jednotlivých záběrů ale nikdy nevznikne poutavá sekvence.

Weitzovo uspěchané vyprávění postrádá magii, hloubku i jakýkoliv emocionální rozměr. Nedočkáme se byť jen náznaku okouzlení z první návštěvy Kraje, hravosti z konce třetího Harryho Pottera ani obyčejné zábavnosti z jakékoliv scény z prvních Pirátů z Karibiku. Weitz si scény sice odkroutí bez viditelných lapsů, projevuje se v nich ale jako rutinér, který i barevný svět vidí černobíle. Z pestré fantasy se stal sterilní cestopis, který naštěstí nemá tak dlouhou stopáž, aby stihl nudit. A pořád vykazuje výborné triky, dobré herce (i když Nicole i Daniela je málo a Dakota Blue Richards mě dvakrát nepřesvědčila), nádhernou výpravu a majestátný soundtrack. A samozřejmě bitku ledních medvědů. Až v ní se dočkáme dynamické akce, vystupňovaného napětí i chytrého vyvrcholení. Přijde mi to obzvlášť drsný paradox – původně jsem totiž Weitzovi fandil právě kvůli tomu, že se jako režisér skromných konverzaček nenechá umlátit digitálními efekty a pohlídá si charaktery postav. Přitom jeho klopýtavé vizi porozuměli jen dva zuřící shluky jedniček a nul, které si dávají docela obyčejně po držce. Že přeháním? Dobrá, možná ještě kloboukoidní Sam Elliott a jeho ušatý daemon. Ale tím už doopravdy končíme. Na pár let ...