Rok 2002 byl významný z mnoha nefilmových hledisek. Z těch filmových můžeme bez okolků vybrat horor Oko, který svého času způsobil v rámci žánrové komunity patřičný rozruch. Byl nápaditý, byl originální a hlavně – byl skutečně děsivý. Filmové bilancování nad rokem 2008 necháme až na příští leden, už teď ale můžeme eliminovat titul, který se v pozitivních kontextech příliš ohýbat nebude. Je to remake Oka, který není nápaditý, originální a děsivě působí v poněkud nepatřičně úsměvném ohledu.

Jessica Alba je pěkný kus ženské, jejíž obličej se dobře vyjímá ve všemožných žebříčcích krásy a na obálkách časopisů pro ženy a muže (tam jde často i o víc než obličej). Nápad Jessicy Alby být herečkou určitě nadchnul spoustu jejích fanoušků, ale nepotěšil zbytek světa (tímto zdravím český fanklub, který se sem určitě nahrne a řádně mi vyčiní. Stojím si za tím, chlapci :). A zatímco se negativní podezření s kynoucí filmografií inkriminované osoby rozrůstala, Jessica Alba nekompromisně rozrážela další a další brány filmového světa. Až došlo na charakterní roli.

Jessica Alba hraje dívku, která je slepá a hraje na housle. Po určitém zvratu hraje dívku, která si zvyká na to, že není slepá, vidí duchy a na housle hraje mnohem hůř. Ale ne a ne – ta holka to tam nemá. Ani jedna ze dvou hereckých „poloh“ byť na vteřinu neospravedlňuje nikoho z producentského ani režijního vedení, že učinil tu jednoduchou volbu a obsadil Jessicu do hlavní role. Lze to připsat pouze na vrub prostým trendům, které pěkně shrnul Petr Čtvrtníček v teaseru k Posledním plavkám: lidé chodí do kina na ksichty. Často může být film jakkoliv špatný, ale hezký úsměv z plakátu ho dokáže prodat. Film samotný už se musí nějak „zamaskovat“. Tady to maskování šlo ztuha. Jessica Alba NEMÁ herecký talent (kdo to nevidí, ať vyndá ruku z kalhot a zamyslí se znovu) a většinu filmu z ní čiší bezradnost z příliš velkého hereckého sousta. Dá se to vydržet v pasážích, kde režisér povedeně machruje s atmosférou a „duchařskými“ vizuálními finesami a po Jessice chce pouze to, aby se tvářila vyděšeně (což je jediný obličej, který jí opravdu jde). Má-li oduševněle a přesvědčivě ilustrovat psychologický rozvoj své postavy, rozezní se zvony trapného ticha.

Přidejte k tomu scénář, ve kterém se spousta věcí děje pouze proto, že už se v roce 2002 jednou děla. Hlubší provázanost děje a hlavně souznění příběhu s divákem je i navenek odfláklé a působí stylem „tohle už tam nedotáčej, ve střižně se na to pak mrkneme a určitě to bude vypadat dobře i bez toho“. Spousta souvislostí bude jasná jen znalcům originálu, běžný divák bude asi mírně překvapen z toho, jaký příběh najednou v poslední čtvrtině nabere obrátky a co se to, u všech čertů, vlastně stane na konci. Nějaká závěrečná satisfakce či snad hlubší sdělení? Bohužel ne. Zase je tu Jessica Alba, které se nedá věřit ani nudle u nosu.

Nové Oko nelze brát vážně. Ne jako poctivý horor, se kterým si někdo dal práci. Na hony z něj čiší pouze touha svézt se znovu na již jednou projeté vlně a v prakticky s tou samou šablonou uspět u méně vzdělaných Američanů, kterým původní Oko uteklo. Vlastní tvůrčí otisk chybí, originální momenty také; a ty už jednou viděné jsou zkopírované o řád hůř, než jsme bylo zvyklí. Pravda, jednou jsem se skutečně lekl a projel mnou mráz až do morku kostí. To když se ze vteřiny na vteřinu střihlo na blížící se strašidlo a ozval se ten nehlasitější zvuk, který si momentálně dokážete představit. Bohužel to nemá nic společného s tím, jak kdo umí natočit děsivou scénu či budovat napětí, ale s tím, že reagovat na takový podnět odlišným způsobem je jednoduše nepřirozená lidská vlastnost.

Chválit budeme nakonec také, ale pouze mírně. Vlastně se mi stalo teprve podruhé (poprvé u Kruhu), aby se americký remake některého z asijských hororů dokázal plně odprostit právě od Asie. Vždy jste narazili na asijské holčičky či chlapečky v bílých pyžamech nebo jste si s hrdiny čirou náhodou zajeli na pracovní stáž do zahraničí, kde se podobní lidé běžně vyskytovali. V Oku se pendluje mezi USA a Mexikem, přičemž v tom druhém případě se hrdinové otáčejí zhruba na sto metrech čtverečních (rozuměj – hledají dům a hned na první zastávce ho najdou). Ale nevadí to, ba co víc, geograficky to působí plynule a přirozeně. To, že scénář opět nedokáže rozumně vysvětlit start-, stop-stav téhle pasáže, ani nic mezitím, to je věc druhá.

Závěrečná rada tedy zní: pokud se chcete bát, berte originál a pouze originál. A pokud máte o film zájem ještě z jiného důvodu (Jessica, ach ta Jessica!), stejně už máte o filmu dávno jasno a je jedno, kolik lží a špíny vám na něj naházíme :).