Alexanderu Payneovi trvalo dlouhých sedm let, než se vrátil za kameru. Tahle malickovská prodleva se mu ve světle jeho filmografie (Bokovka, Kdo s koho, O Schmidtovi) těžko odpouští. Při pohledu na nový projekt je to ale přeci jen o trochu snazší. Payne totiž zůstal věrný svým nezávisláckým kořenům a nevrhnul se do ničeho jiného než do „malého filmu s Georgem Clooneym“. Jedna z největších filmových hvězd si s filmy „o něčem“ tyká daleko radši, než s prázdnou hollywoodskou tvorbou. A po Lítám v tom bylo jen otázkou času, kdy opět trefí jackpot.

Že se mu to povede právě s režisérským vzorem Jasona Reitmana, vlastně není zas tak velké překvapení. Děti moje totiž mají s Lítám v tom vícero styčných ploch. Clooney je tu opět napárován s nadějnou mladou herečkou, které musí trochu promluvit do duše, aby se každý z nich dokázal posunout kupředu. Annu Kendrick tentokrát nahradila neznámá Shaileen Woodley, která hraje jeho lehce zdivočelou dceru. A společný problém nepředstavuje vyhazování lidí, nýbrž komatózní matka, která by je během nejbližších dní mohla opustit nadobro. Clooney, jenž přiznává funkci „záložního rodiče“, má tak najednou plné ruce práce.

Děti moje: FOTOGALERIE

Hlavním trumfem filmu je nezastavitelný hláškař Sid, který každou vážnou situaci spolehlivě převrátí naruby.Clooneyho tatík musí rodinu obeznámit se situací, ohlídat ještě druhou, podstatně mladší dcerku, a uzavřít zásadní obchod, během něhož by se měl vzdát zděděného kusu havajské půdy. Osud majetku jeho předků, na kterém by se měly konečně postavit luxusní hotely, se ale najednou stává důležitým dědictvím, skrz které začíná Clooney zjišťovat, na čem v životě vážně záleží. Opravdu by jeho bratranci měli rozházet rodinné miliony, dokud jim někdo dá řidičák na obří jachtu? Anebo znamenají „rodinné hodnoty“ něco úplně jiného?

Kdo někdy viděl libovolnou payneovku, měl by vědět, do čeho jde. Nečekejte dramatické zvraty, extrémně vyšinuté hrdiny nebo zběsile filmařské exhibice. Payneovi šlo vždycky o to, dostat pár víceméně normálních lidí z bodu A do bodu B tak, aby to bylo trochu zábavné, trochu smutné a především smysluplné. Ne ale tím způsobem, který vám cpe moudra a vznosné proslovy přímo do obličeje. Děti moje pracují především s náznaky, které si musíte sami rozkódovat, a s jemnými narážkami, ze kterých plynou zásadní témata filmu. Generační rozdíly, osobní potěšení vs. služba většímu plánu, řešení nástrah rodičovství… Payne opatrně krouží kolem mnoha věcí, ale jen občas vám naplno vpálí do očí, že „teď byste se teda měli fakt dojmout“. Většinou je jeho práce příjemně nenápadná, za což si zaslouží velkou pochvalu.

Přehrajte si trailer Umístění celého filmu na Havaj je potom jasným signálem, jak k Payneovým hrdinům máte přistupovat. Nikdo se nikam nežene, všechno na první pohled vypadá poklidně a idylicky. Ale stejně jako byste vztahové a rodinné problémy nalezli kdekoliv, jsou i tady. Ráj je slupka, kvůli níž se problémy schovávají ještě hlouběji, než je obvyklé, a kvůli nastavenému přístupu k životu se neřeší až tak bouřlivě. Celé to velmi jasně symbolizuje Clooneyho postava, která je skoro až přehnaným prototypem rozvážného kliďase. Veškerou jeho bolest a nerozhodnost je třeba vyčíst z očí, a běda všem, kteří by po něm požadovali nějaké výraznější vyjadřování. Taková jeho nová velká role není a zjevně ani nikdy být neměla.

Na druhou stranu se ale nebojte toho, že byste celý film museli jen chytat skrytá moudra a děsit se toho, jestli vás náhodou nečekají dvě hodiny dramatického ubíjejíní. Payne vytahuje svoji typickou dávku humoru a nadhledu, s nimiž se Clooneyho zasmušilé putování sleduje daleko snáz. Jeho hlavní trumfem je přitom nezastavitelný hláškař Sid (Nick Crause), který každou vážnou situaci spolehlivě převrátí naruby. A potom to pro jistotu udělá ještě jednou, aby vás Payne přesvědčil o tom, že zas tak vážně svoje dílo brát nechce.

Dokonale upřímný teenager tak skvěle vybalancovává humornou a dramatickou rovinu příběhu, což je ten nejzásadnější mechanismus pro to, aby Děti moje fungovaly. Samozřejmě, že v nich najdete bezchybnou režii, promyšlený scénář a skvělé herecké výkony (Clooney a Shaileene Woodley by měli mít oscarové nominace jisté... přinejmenším). To hlavní je ale životnost příběhu, která ani přes kupu dialogů a putování sem a tam nikdy nevyprchá.

Ano, Děti moje jsou „další pomalá nezávislá konverzačka“. Jenže mají všechno, co by mít měly. A i když by po nich šlo vyžadovat občasné uhnutí do méně předvídatelných vod (a možná méně havajský soundtrack), jako vybroušený přírůstek do čím dál tím nacpanějšího subžánru měly loni jen velice málo konkurence. Zkrátka sebejistý Payneův comeback se vším všudy.