Jméno Paula Schradera sice běžným divákům na první dobrou nic moc neřekne, bez debat se ale řadí k ikonám a výrazným tvůrcům hollywoodské tvorby. I když svá největší díla vytvořil spíš za psacím strojem než za kamerou. Scenárista legendárního Taxikáře, Zuřícího býka či Posledního pokušení Krista a věčný parťák Martina Scorseseho ovšem se silným a všeobecně chváleným dramatem Zoufalství a naděje s Ethanem Hawkem ukázal, že mu to jde někdy zatraceně dobře i v pozici režiséra. Od jeho novinky The Card Counter se proto čekal podobně temný a rezonující zážitek. Bohužel to ale vyšlo tak nějak napůl.

I tentokrát se pak drží svých klasických prvků a servíruje nám minimalistický příběh zaměřující se převážně na rozervanou a v nitru bojující hlavní postavu. Tou je tentokrát William Tell, úspěšný hráč pokeru, jenž si po odchodu z vězení rád udržuje svou klasickou rutinu a řád. Jenže zároveň má za sebou ne dvakrát veselou minulost u americké armády, kde musel páchat nehezké věci. Tato temná životní etapa se mu pak naplno připomene ve chvíli, kdy se seznámí s mladíkem Cirkem, který se chce pomstít člověku, jehož z armády zná také Tell.

The Card Counter je tedy příběh o vyrovnání se s minulostí, morálce i o postavě na životním rozcestí. Tedy motivy, které jsou Schraderovi velmi známé a už má s nimi své zkušenosti. Soustředí se pak opravdu hlavně na vývoj hlavní postavy, čemuž pomáhá také bezchybný výkon Oscara Isaaca, v jehož očích je s přibývajícími minutami vidět čím dál větší rozervanost a návrat temnější stránky ústředního charakteru. Dalo by se pak říci, že právě na jeho výtečném výkonu celý snímek stojí a padá. Schrader totiž svým minimalismem a extrémně pomalým tempem nedává divákovi nic zadarmo a ústřední hráč pokeru i výkon hlavního představitele je asi tím nejvýraznějším kladem, co jej udrží v pozornosti.

Pokerové hry jsou zde totiž jen hezkou kulisou, při níž Tell ukazuje svou (ne)vyrovnanost a vnitřní řád. Pokud tedy čekáte napínavé karetní souboje plné blafování, běžte si raději pustit Casino Royale či nějakou karetní klasiku. Děj je pak na můj vkus možná až příliš přímočarý a už od setkání s mladým Cirkem v podání sympaťáka Tye Sheridana je vám jasné, jak to celé skončí. Což by nevadilo, kdyby Schrader dokázal načrtnuté motivy dotáhnout do správně silného konce. To se však tentokrát kvůli slabšímu prostředku snímku a nedotaženým vztahům mezi postavami úplně nedaří. I když v závěru režisér přeci jen malinko šlápne do emocionálních pedálů a přináší sympatické vyvrcholení, vlastně nedostáváme nic nového či výrazného, co by se divákovi zavrtalo do hlavy a nutilo ho o snímku ještě dlouho poté přemýšlet.

Přehrajte si trailer The Card Counter je po řemeslné stránce sebejistým kouskem, který je přesně tak pomalý a minimalistický, jak Schrader zamýšlel, a navíc má v některých pasážích hezky vtahující atmosféru se sympatickým soundtrackem. Jenže i přesto se nemohu zbavit dojmu, že to tentokrát bylo celé příběhové až příliš jednoduché, čitelné a ve vztazích i hlavních tématech se vlastně jen klouzalo po povrchu. Což je zrovna u Schradera přeci jen škoda.