William Friedkin patřil mezi ty méně doceněné americké legendy. Režisér Vymítače ďábla nebo Francouzské spojky byl proslulý svým nekompromisním přístupem k filmařině, díky němuž ožila řada nezapomenutelných scén. Je tedy maličko smutné, že těsně před svou smrtí nenatočil rozlučkovou pecku, ale jen... nechoďme kolem horké kaše... dost nevýraznou konverzačku.

Vojenský soud se vzbouřenci z lodi Caine (v originále The Caine Mutiny Court-Martial, takže kilometrový název sedí) je extrémně komorní adaptací divadelní hry z roku 1953, která ukazuje přesně to, co má v názvu. Friedkin, jenž nenatočil celovečerák od roku 2011 (famózní Zabiják Joe s McConaugheym!), tentokrát dostal málo peněz, ještě méně času, a protože mu bylo 87 let, musel vedle něj každý den sedět Guillermo del Toro a dohlížet na to, že se produkce nějak nezasekává. Podmínky tak opravdu nebyly ideální a je to bolestivě vidět.

Leckdo možná doufal, že i v tomhle rozpoložení vznikne památný snímek, jelikož před kameru dorazili třeba Kiefer Sutherland, Jason Clarke nebo (dnes již zesnulý) Lance Reddick, a původní látka je bezesporu nosná. Ani dobří herci a solidní scénář ale nedokážou zakrýt holý fakt, že Vojenský soud a tak dále vypadá jako ohavně laciný televizní film, u něhož řada lidí spolehlivě usne.

Celý koncept spočívající v tom, že námořníci jeden po druhém vzpomínají na vzpouru proti Kieferovu striktním kapitánovi (a každý si ji samozřejmě pamatuje trošku jinak), je zcela logický. Všechny „soudní filmy“ fungují zhruba takhle. Friedkin ale diváka opravdu zavře do jedné místnosti, kde statická digitální kamera snímá hrstku zúčastněných, a odmítá mu dopřát cokoliv jiného.

Jasně, 12 rozhněvaných mužů, jež Friendkin mimochodem kdysi úspěšně zremakeoval, je v jádru to samé. Tam ale figuruje lehká ponorková nemoc, hraje se o život možná nevinného kluka a celý příběh neustále graduje. Vojenský soud je místo toho víceméně předvídatelnou hříčkou, v níž nejsou extra vysoké sázky a kvalita scény záleží čistě na tom, kdo zrovna absolvuje pětiminutové vyprávění s novým dílkem do skládačky.

Když je to Kiefer, nebo když Lance Reddick někoho nevybíravě umravňuje (to si pište, že hraje soudce), je to pochopitelně velmi fajn. Ani hlavní hrdina není k zahození, jelikož Jason Clarke jede svůj oppenheimerovsky zarputilý standard, zbytek postav však nemá zrovna nezapomenutelný rozměr. A protože jsou dialogy sice v pořádku, ale rozhodně ne na levelu Sorkina nebo Mameta, nenajdete tu zkrátka nic, z čeho by si dnes člověk sednul na zadek.

Poslední Friedkinův film se tak rozhodně nezařadí mezi jeho největší klasiky, nebude však ani jeho mezi jeho prohrami. Ve finále zůstává někde mezi a je výjimečný hlavně tím, že si ho můžete pustit při vaření nebo jako rozhlasovou hru. Kéž by v rozpočtu byly peníze na tolik potřebné flashbacky (a lepší kameru!), buďme ale rádi, že jsme dostali alespoň slušnou soudní žánrovku, jíž vizuálně nenároční diváci slupnou jako malinu.