„Ty vole, to je zhurta,“ řekl Cival po mé pravici přibližně v páté vteřině filmu. Žádné zdržovačky, žádné únavné shrnování předchozího děje, s Bournem se setkáváme takřka v té samé chvíli, kde jsme jej na jeho misi za získáním informací o své minulosti a operaci Treadstone opustili minule. Chvílemi se ani nechce věřit, že už jsou to celé tři roky, respektive šest. Ano, na Douga Limana bychom zapomínat neměli, ačkoliv jej Paul Greengrass už samotným poměrem 2:1 nekompromisně zastínil. A nejen tím, ukázalo se, že jeho neučesané režijní postupy se k zachycení příběhu podobného typu hodí možná o trochu víc. Však on na to Liman v Pan a paní Smithovi nakonec přišel sám. Ale zpět. Šest let na cestě s rozervaným a všehoschopným hrdinou, který má i nemá co ztratit, jehož tepová frekvence je dokonale sladěná s beaty a riffy Johna Powella a krok s Greengrassovými vizuálními finesami, se uzavřelo. Byly to příjemné chvíle. Jason je v cíli a ví. My už víme taky: povedlo se.

Po pravdě: ne že by se ty roky nic nezměnilo. Je toho vcelku hodně – Greengrass svůj „rozhrkaný“ styl plný obletů, rakurzů, zoomů a těkavých vteřinových záběrů (ne náhodou už nějakou dobu nazývaný „greengrassovský“) od Letu číslo 93 zase o něco vypiloval, oproti Bournovu mýtu dokonce podstatně, a Matt Damon se snad poprvé ve své kariéře vymanil ze zaměnitelných rolí těch třetí vzadu a dokonale srostl s rolí. Pokud ne minule, teď už mu opravdu věříte, že vyrostl ze škamen dobrého matematika Willa a JE strojem jménem Jason Bourne. A v neposlední řadě jsme se změnili i my, neboť máme stále vyšší nároky na dokonalou akční podívanou a nesnesli bychom, kdyby se vyvrcholení série byť jen o chloupek odchýlilo od kurzu a superlativů opěvující minulý díl. Dát trojce šedesát nebo sedmdesát procent by pro mnohé diváky bylo opravdu velké zklamání, možná dokonce katastrofa. Jenže vy už jste se určitě podívali dolů. A tak víte: povedlo se. A nemůžete se dočkat premiéry.

Zahraniční recenze nelhaly. Třetí Bourne je zatím bezkonkurenčně nejlepší akční film roku, který – neodpustím si – čtvrtou Smrtonosnou past strčí do hodně malé kapsy. Jestli jste si u posledního dobrodružství Johna McClanea z čiré nostalgie namlouvali, že se vám vlastně líbí a ze staré známosti mu nasypali víc, než by si zasloužil, budete po Bourneovu ultimátu muset zavést nové tabulky. „Johne, sorry, ale dinosaurem, který jehož krok opravdu duní a i jen při letmém pohledu vyvolává pocit energie, síly, dynamiky a kinetiky, je tu někdo jiný. A obávám se, že už ti nepomůže ani director´s cut. Tvůj problém spočívá v tom, že jsi do toho nešel nadoraz. A to nějakým nastřižením fuckovací scény nespravíš. Vzpomínáš, jak si před léty tahal střepy z nohy?“ Zato Bourne je podstatně jiné kafe. Má sice moderní háv, ale to podstatné – akce – je v něm příjemně oldschoolová. Prostě kosti praští, úpony se napínají, pot se jen řine a motory burácí na plné obrátky. A Bourne nám v každé akční scéně předvede jiný typ připravenosti na nestandardní situace. V tomto smyslu jde opravdu o ultimátní akční jízdu, český název už potřetí mate, protože Bourne opravdu nikomu žádné ultimátum nedává.

Ačkoliv je v Bourneovu ultimátu asi pět špičkově natočených, dokonale rytmizovaných a choreograficky skvěle zvládnutých akčních scén, číslo samotné by z něj akční film v pravém slova smyslu neudělalo. Jeho akčnost totiž leží mnohem hlouběji a prostupuje nejen každý záběr, ale oproti jiným dílkům s nálepkou „akční“ zahrnuje i nejhlubší motivace všech postav. Každý se najednou musí setsakramentsky otáčet, žhavit závity (mimo jiné: každá podstatná informace se řekne pouze jednou), vymýšlet úhybné manévry a klamné operace, aby dosáhl svých cílů nebo naopak utekl hrobníkovi z neustále připravené lopaty. To ostatně souvisí i s lehkou proměnou samotného Bournea. Všimněte si, jak málo ve trojce mluví, vše podstatné už víme, a místo slov nastoupily činy a dokonale ovládnuté instinkty.

Greengrass se scenáristou Tony Gilroyem do systému šťastně umístili několik velkých ryb, o jejichž silných motivacích různého znaménka od první chvíle vůbec nepochybujete, a také pár dravých piraní, které zajišťují, že divákova pozornost nemá šanci klesnout. V okamžiku, kdy zjistíte, že „jednatel“ je tu eufemickým názvem pro nájemného vraha ve službách CIA, si žádná z postav, které fandíte nemůže být jistá. Sice podvědomě tak nějak tušíte, že tvůrci by Bournea nepřipravili o slast z cílové rovinky, kdy si proklestí cestu až na sám konec (a ve své podstatě na začátek), ale dopředu nedokážete odhadnout, jak na tom bude zbytek sestavy.

Když už jsem zmínil konec a začátek, nedá mi nenapsat, že Gilroy s Greengrassem chytře (a místy i úsměvně) prolinkovali trojku s oběma předchozími díly, což si samozřejmě užijete jen jako pozorní diváci. Někdy jim k vyvolání pocitu „mysleli opravdu na všechno“ stačí hláška (Jason však nikdy nebyl žádná veselá kopa), jindy záběr či scéna, ale každopádně potěší, že trilogie není trilogií jen díky tomu, že jednotlivými díly prostupují stejné postavy. Když už jsem zmínil konec a začátek (ano, tohle sousloví jste již jednou četli), jsem rád, že až na drobné zaváhání přibližně deset minut před koncem, film končí bez dlouhých sentimentálních řečí, vděčných pohledů, pevných stisků… prostě stejně rázně jako začal.

Jestli se mi něco nelíbilo? Rád bych něco zásadního uvedl, ale opravdu nedokážu posloužit. Možná jsem trochu chtěl, aby i Greengrass přišel s něčím naprosto jiným, dosud neviděným. Jenže to už by to holt nebyl Greengrass. Nechci to absolutizovat, ale je dobře, že studio Universal Greengrasse zahákovalo v jeho hvězdné chvíli, výměna režiséra by možná byla zajímavá, ale příliš velká sázka na nejistotu. A výsledek by byl možná stejně roztříštěný jako kvalita série Mission Impossible. Buďme tedy rádi, že je to tak jak to je. Michaela Baye také novým kouskům nenaučíš… a vadí to někomu? Mobyho song se u závěrečných titulků poslouchal obzvlášť příjemně.