Nikdy jsem nepatřil k nejrychlejším, ale tohle už přestává všechno. Plíživé drama Asistentka se na festivalové scéně objevilo už v roce 2019, během loňského roku se pak dostalo do většiny světa včetně tuzemského HBO GO, kde film můžete najít i vy. Podrobněji se na něj ale podíváme až teď, což je přece jen lepší než vůbec – jakkoli má k tomu debut Kitty Green sklony, byla by velká škoda, aby úplně zapadl.

Pro australskou režisérku a scenáristku Kitty Green se jedná o hranou prvotinu, má však na kontě už angažované dokumenty o feminismu na Ukrajině či vyšetřování vraždy malé holčičky. Ženské tematiky se nevzdává ani tentokrát, velmi sofistikovaně a nekřiklavě se totiž vyjadřuje k filmovému průmyslu před #MeToo érou; v tíživé atmosféře filmu se však dokáže najít snad každý, kdo přičichl k často toxickému zákulisí korporátu.

Sledujeme jeden den v životě mladé stážistky. Jede do práce ještě před rozedněním a stará se o spoustu podřadných úkolů. Zkušenější kolegové ji v lepším případě přehlížejí, v tom horším využívají. Zahlcení nikdy nekončící a vcelku zbytečnou prací je sice nepříjemné, ale hlavním stresorem je všudypřítomný a obávaný šéf, kterého za celou dobu ani neuvidíme. Prostřednictvím mailů, telefonátů a neustálému přizpůsobování chodu firmy jeho „životnímu stylu“ je však jeho přítomnost téměř stoprocentní. Postupem času zjišťujeme, že se jedná o filmovou produkční společnost a není těžké se dovtípit, na koho film nekompromisně ukazuje; jméno Harveyho Weinsteina však (na rozdíl od tohoto textu) nepadne.

Přestože mezi nejvýraznější momenty patří čištění pochybných skvrn na gauči v šéfově kanceláři, nebylo by fér redukovat film na anekdotu o několika málo predátorech pracujících ve specifickém průmyslovém odvětví. Snímek totiž bude časem fungovat i jako výpověď o korporátní vyprázdněnosti a nervózní atmosféře, v níž se o některých věcech prostě nemluví. Neokázalá drobnokresba pak zároveň vrcholí i selhává v téměř jediném celistvém dialogu, a to s personálním ředitelem, který nemá pražádný zájem na změně systému. Vtahující konfrontace s jinou lidskou bytostí ukazuje prohnilost systému, také však příliš tlačí na pilu a sklouzává k doslovnosti. Takových okamžiků je však naštěstí poskrovnu a spíše dominují scény na způsob zábavně (ne)využitého camea Patricka Wilsona.

Koncept filmu je velmi jednoduchý a přehledný, což ovšem nijak nesnižuje preciznost jeho provedení. Minimum hudby a úsporná kamera kopírující strohou geometričnost kancelářských prostor nám dává přičichnout ke každodenní stereotypní šedi. Julia Garner, známá především ze seriálu Ozark, nesleze z plátna a její nepřítomný pohled nám připomíná, jak snadno lze vyhořet i v mladém věku. Zjišťujeme, že za pozlátkem Hollywoodu i úspěšných firem obecně stojí spousta mizerně placených a značně zneužívaných lidí, jejichž ambice a sny se postupně rozpouštějí v chladnoucí kávě roznášené v čase mezi obsluhováním kopírky a telefonickém zařizování hotelů.

Asistentka se nezabývá přílišným vykreslováním či snahou vtáhnout diváka skrze vyhrocené osobnostní pozadí jednotlivých figur. S observační přesností a až dokumentární odtažitostí prostě ukazuje jeden zaměnitelný den v životě chytré a svou normálností vlastně i zcela zaměnitelné postavy; jenže právě toto důsledné ukazování obyčejné všednosti vede k tomu, že se vám zavrtá pod kůži výrazněji než přehrocená dramata z mainstreamové produkce.