Winona Ryder v posledních letech zaujala nejvíce poněkud přepudrovaným nosem na loňských Oscarech, Keanu Reeves se po letech vrátil na špici díky Johnu Wickovi... a Victor Levin pořádně nezaujal vlastně nikdy. Čtyři roky staré melodrama Od pěti do sedmi nedopadlo zle a Levin se tímto celovečerním debutem zapsal o poznání výrazněji nežli scénáři k seriálu Jsem do tebe blázen. Avšak těžko říct, čím první dvě jména tak okouzlil, jelikož nová hodina a půl romantiky stojí a padá pouze s nimi.

Zahořklý samotář Frank a zahořklá samotářka Lindsay se náhodou potkávají cestou na svatbu Frankova bratra, což je zároveň bývalý snoubenec Lindsay. Nepovedené vztahy a bezútěšná rodinná historie se na jejich životech notně podepsaly a obě chodící ztělesnění negativismu se plouží svými nešťastnými existencemi bez naděje na změnu. Ta však samozřejmě přijde, když si shodou těžko uvěřitelných okolností padnou do oka. Má však románek takto duševně pomačkaných jedinců šanci?

Winona Ryder ukazuje, že i před padesátkou dokáže být pořádně sexy a rozehrává pestrou emoční paletu neurotické hysterky. Tradičně výrazově úsporný Keanu Reeves vedle ní místy působí trochu prkenně, ale role mu naštěstí sedne, takže společně vytvářejí dostatečně zábavné duo, které nezačne nudit. Což je zcela zásadní, jelikož neobvyklý koncept sleduje pouze tyto dvě postavy a jejich dialogy během různých aktivit svatebního víkendu. Jak film opakovaně naznačuje, ve světě narcisů není pro nikoho dalšího místo, což se sympaticky promítá i do způsobu vyprávění. Jenže není to trochu málo?

Zatímco herci se zjevně snaží, třetí do party je v tom tak trochu nechává. Levin se jim snaží vkládat do úst sarkastickou palbu jak od Woodyho Allena či zdůraznit dramatickou osudovost ve stylu Before trilogie Richarda Linklatera; s těmito filmaři ale do jedné kategorie prostě nepatří. Tyhle tvůrce mám velmi rád, a tak bych i Levinově svatební novince přál úspěch; ostatně, každé vykročení ze zaběhlých škatulek romantických komedií by se mělo cenit. Řada zdlouhavých dialogů však vyšumí do prázdna, ačkoli zpočátku měly potenciál na nekompromisní zatnutí do hořkých vztahových či životních pravd. Takhle nejednou zůstávají na plátně jen dva cynici, kteří povýšeně komentují své okolí bez hlubšího přesahu. Což se po chvíli samozřejmě okouká, a jakmile divák začne chtít něco víc, nedočká se. Díky neobvyklému stylu může tenhle neprvoplánový romcom působit svěže, ale pod nafintěným povrchem se toho skrývá pohříchu málo.