Ach ty názvy! Ach ta distribuční politika! Ale dost naříkání. Dobrá, poslední film Wernera Herzoga u nás nešel - stejně jako několik jeho předchozích - do kin, ale právě se dostává na počeštěná DVD. Nebudu hned v prvním odstavci velkohubě rozkřikovat, že by v pohodě vytřel cívky kde které z příšerností, jež momentálně čistě do počtu okupují kina. A dobrá, nebudu se pozastavovat ani nad tím, že Temný úsvit je další z distribučních názvů, které s dějem nemají zhola nic společného. Asi to někomu příjemně bublalo v uchu - a tak to tam dal. Snad si tím pomůže, ale nedá mi nenapsat, že takové Sestřelen by svou funkci taky splnilo. Vzhledem k jistému zalíbení části redakce v Herzogově tvorbě tomuhle válečně-survival-filozoficko-psychologickému snímku věnujeme klasickou recenzi. Nebudu tu předstírat, že jsem Herzogův deset let starý dokument Malý Dieter chce létat, jehož je Temný úsvit dramatizací, viděl. Neviděl, ale po Temném úsvitu chci Dieteru Denglerovi, který přežil bombardování Německa,  v 60. letech byl sestřelen Vietkongem a během své kariéry instruktážního pilota čtyřikrát letecky havaroval, vidět do očí.

Werner Herzog má u nás v poslední době na růžích ustláno. Na DVD mu vyšel Grizzly Man, ve Varech běželo Wild Blue Yonder, v letošním Projektu 100 zase Aquirre, hněv Boží. Ale i tak jeho filmy nikdy nebyly žádnými kasovními trháky. Temný úsvit má bohužel od pohledu čtvrtinový rozpočet, než by si vzhledem k potenciálu zasloužil. Paradoxně je v něm vše, čím by si mohl získat fanoušky válečných filmů, dramat a la Most přes řeku Kwai či Vykoupení z věznice Shawshank, i různých survivalů. Jenže srdce distributorů ani většiny diváků po něm nějak ne a ne zatoužit. Možná je příliš neviditelný, možná dává divákovi až příliš mnoho prostoru k uvažování a nepředkládá prefabrikovaný příběh s pacifistickým/militantním poselstvím, který by zároveň musel komentovat dnešek. Jeho trailer nebyl nic moc, nemaje vizuálně daleko k levnější televizní produkci. Poslední výtka může výrazně vadit maximálně na začátku, kdy z letadlové lodi nevidíme prakticky nic, zato si užijeme dost komických triků s letadélky jako vymodelovaných v 3D studiu a jedné neobyčejně sterilní scény s havárií. Zpětně lehce rozpačité nouzové přistání v Tmavomodrém světě je proti Temnému úsvitu učiněný vrchol trikových technologií. V průběhu dalších minut vám možná občas přijde, že by se v asijském lágru mohlo vyskytovat trochu víc lidí. To jsou však poznámky zcela na okraj, pokud si zrovna na výpravu potrpíte. Těžiště filmu však naštěstí nestojí a nepadá s triky, ani s výpravou.

Jde především o příběh nezlomnosti ducha a mentalitě vězně, ve kterém Herzog prokázal, že dokáže sestoupit z intelektuálních výšin, přiblížit se divákovi,který by většinu jeho filmů (ke své škodě) prospal a zároveň stále zůstat svůj. Na jedné straně používá velmi podobné zbraně, jaké známe z jeho předchozích snímků. Pokud jste od Herzoga již něco viděli, nepřekvapí vás vedení herců na hraně ublížení na zdraví, scénář plný přesvědčených až pološílených postav v nestandardní situaci a prostředí, jejich mnohdy nemotivované jednání, nechuť ke klasickému záběrování či neposedná ruční kamera,která zcizující špínou na objektivu přizná stokrát viděnou béčkovost námětu a zároveň hru. Nesmí chybět ani trpaslík. Herzog ví, že víme. Podle všeho by bez problému dokázal natočit film, který by se v ničem nelišil od klasických vizuálních a scenáristických kánonů hollywoodského vyprávění, které postavy a jejich svět vysají až na morek. Jsou tu zkrátka pro kameru, nic neponechávají náhodě. A pak nám vše v úhledném balení předají. Tyhle krásné, více či méně humanistické filmy, které "chytají za srdíčko," máme ostatně na talíři každý rok. Jednou se jmenují Barevný závoj a jindy zase The Children of Huang Shi. U Herzoga máte neustále pocit guerillového natáčení, nic není předem dané (do jaké míry se asi improvizovalo?) a na plátně se může odehrát cokoliv. A taky se děje.

Přesněji řečeno, děje se toho velmi málo. A snad právě proto můžeme tak silně zažívat sílu okamžiku, které nic nikam neposouvají a my pouze koexistujeme s postavami. Partička stále hubenějších a psychicky podlomenějších individuí totiž po většinu stopáže jen pozvolna plánuje útěk, baví se o jídle a snaží se udržet vlastní integritu. Vyhladovění herců, z nichž někteří při natáčení shodili dobrých 20kg, tu však nezapůsobí jako "wow-efekt" či položka do sekce Trivia  na IMDb, ale spíš jako potvrzení úzké provázanosti fyzična a psychiky. Stačí pár týdnů bez žvance a ze sebevědomých, silných a nadevše povznesených hrdinů se stávají trosky. U Herzoga - snad ještě více než u Malicka - jsou stravitelnější i ony dlouhé záběry, kdy postava civí na trs trávy a z jejího pohledu cítíte nikoliv povznesení nad věci vůkol, ale vyhasínající vůli přežít. A to jim jejich hlídači nijak zvlášť nezatápí. Žádné "typicky asijské" trhání nehtů či vaření končetin zaživa. Situace zkrátka navazuje na situaci a pomalu sune trojici k postav k bodu, který rozhodne o všem. Naštěstí právě tady dokáže Herzog skvěle akcelerovat a během pár minut zrychlit, obrazně řečeno, ze sekačky na trávu na Ferrari. Pokud se tomu dosud nestalo, právě při tomto překliku v modu dění, je vysoká šance, že se vám postavy zalíbí a začnete jim fandit.

Dost mě potěšilo i úplné finále, které potvrdilo, že sázka na psychicko-duchovní vnitřní pouť se vyplatila víc než akce za akcí, a že schopnost´natočit opravdu fungující patos není vůbec samozřejmá. Herzog si na rozdíl od svých předchozích filmů dopřál něco zcela jiného, a snad právě proto mu to tak vyšlo. Nebýt trochu ucajdané střední části a jemného přehrávání Christiana Balea (Zahn a Davies jsou naopak excelentní), jdu na plné hodnocení. Temný úsvit vás k finále vede svými cestami, přes svou vypočitatelnost je vlastně naprosto nevypočitatelný... a právě proto stojí za vidění.