Před pár dny do filmového nebe zavítal režisér Joel Schumacher, jenž sice nepatřil mezi největší režijní velikány a jeho snímky byly často hodně divokou sázkou do loterie, i přesto má na svém kontě několik zatraceně silných zářezů, na něž by se rozhodně nemělo zapomenout. A my si nyní probereme jeden z jeho nejpamátnějších a žánrově nejvybroušenějších kousků, Telefonní budku. Ta totiž nejen, že patří mezi režisérova nejlepší díla, ale navíc je přesným znázorněním všech jeho silných stránek.

Budu si pak muset pomoci i jednou už dost ohrannou frází, když napíšu, že zatímco velký rozpočet znamenal v Schumacherově případě chaos a ne příliš povedený film, s malým rozpočtem dokázal vykouzlit tak silné a emociální zážitky, k němž se diváci rádi opakovaně vrací. A zde si k málo dolarům připočtěte ještě minimum prostoru. V napínavém hovoru arogantního kecálka Stuarta s odstřelovačem z protější budovy opravdu stačila režisérovi jen jedna budka, přilehlá ulice a vlastně i dost prostá zápletka. 

Jenže právě v tom tkvěla Schumacherova velká síla. Čím menší prostor okolo totiž tvůrce má, tím soustředěnější a sevřenější práci předvádí. A navíc umí více pracovat s postavami, jejich sáhnutím na psychické dno a samozřejmě i se samotnými herci. Telefonní budka tím vlastně v mnoha ohledech připomíná jeho zdaleka nejlepší kousek, excelentní Volný pád. Také zde se snaží co nejvíc dostat pod kůži hlavní postavy, umí nechat tím správný způsobem excelovat svou hlavní hvězdu a do toho přidá ještě nějaké to rýpnutí do moderní společnosti. A když to vezmu s trochou nadsázky, oba snímky jsou o tom, že má ústřední charakter prostě den blbec. I když jsou oba filmy ve výsledku dost odlišné, tyto společné prvky jasně ukazují, v čem si byl Schumacher v nejlepší formě jistý v kramflecích. A čím dokázal diváka naprosto uzemnit.

Telefonní budka je ovšem navíc precizně zvládnutým komorním thrillerem, v němž všechno funguje přesně jako podle oné pomyslné učebnice. Dialogy mezi Stuartem a mužem s prstem na spoušti neuvěřitelně odsýpají od první do poslední minuty, Schumacher dokáže bravurně pracovat s napětím i s prvky moderní roztěkané společnosti či médií a za pomoci své pohlcující režie rozehrává perfektní hru na kočku a na myš. A podobně kvalitně vybroušených komorních thrillerů od té doby vzniklo… no, asi vám bude k počítání stačit i jedna ruka.

Může pak za to i dokonalé obsazení na obou stranách telefonu. Na jednom konci drátu máme dokonalý hlas Kiefera Sutherlanda, jehož člověk ani nepotřebuje vidět, aby z něj šel respekt a strach. A když se podíváte na mou ikonku, asi pochopíte, jak moc jsem si Kieferův psychický teror užíval. A pak tu máme samozřejmě Colina Farrella, jenž byl tenkrát v podstatě na počátku kariéry, ale už byl paradoxně na jednom ze svých hereckých vrcholů. Na počátku nového tisíciletí se o něm mluvilo jako o velkém talentu a právě v Telefonní budce ho předvedl naplno. A společně se Spielbergovým Minority Report z téhož roku ho film katapultoval do první ligy. Nesmíme pak zapomenout, že to byl právě Schumacher, kdo Farrella už v neprávem zapomenutém Táboru tygrů pro Hollywood objevil.

O skutečnosti, že je Telefonní budka opravdu špičkovou žánrovou prací, vypovídá i její sympaticky krátká stopáž, jež nemá ani hodinu a půl. Schumacher ví, kdy přesně střihnout, a že jakékoliv natahování se může zrovna u tohoto snímku krutě nevyplatit. I to přesně ukazuje, jaký uměl mít režisér v nejlepší formě čich a ehm… trefu do černého. Není náhoda, že když se řekne komorní thriller, mnoha lidem naskočí mezi prvními snímky právě Telefonní budka. Tahle pecka má v žánru zkrátka své nezaměnitelné místo. A já si ji asi hned o víkendu na Joelovu počest pustím.