Možná stárnu (čtyřicítka se pomalu blíží!), ale naposledy jsem měl z disneyovských animáků velkou radost asi dekádu zpátky. Do Moany nebo Coco jejich tvůrci očividně nalili srdíčko, které od té doby hledám marně a čím dál tím častěji se vracím k lehce pozapomenutým klasikám z přelomu tisíciletí. Předloni jsem tu velebil Není král jako král a mám hodně rád i Herkula. Dnes si nicméně budeme povídat o Tarzanovi, jenž v roce 1999 úspěšně kličkoval mezi Matrixem, Mumií a návratem Star Wars.

Ano, hrdina z pera Edgara Rice Burroughse tehdy slavil komerční úspěch (i když neporazil Toy Story 2) a patřil mezi highlighty nabitého roku. Pro Disneyho šlo o největší návrat do formy od čtyři roky staré Pocahontas a hlavně o důkaz, že se experti na princezny přece jen mohou prosadit i s mužským hrdinou. Jak možná víte, tahle cesta nakonec vedla k vlažně přijaté fantasy Atlantida: Tajemná říše a především k obrovskému propadáku jménem Planeta pokladů. A přestože tyhle filmy rozhodně mají své věrné fanoušky, snažím se zkrátka naznačit, že se u Tarzana všechno sešlo nejlíp.

Na začátku všeho byl režisér Kevin Lima (Goofy na výletě, zdravím Rimsyho), který se ponořil do knižní předlohy z roku 1912 a snažil se v ní najít moderní film pro celou rodinu. Upřímně jsem Burroughsův román nečetl, takže netuším, jak moc je mu výsledek věrný. Docela bych se vsadil, že minimálně, jako u mnoha jiných adaptací však bylo důležitější, že vznikl nový příběh pevně stojící na obou nohou.

Lima na jedné straně pochopil, že z Tarzana nemůže udělat klasický muzikál a měl geniální nápad protkat ho originálními písničkami od Phila Collinse. Tarzan má díky nim nesporný emocionální nádech (první verzi You’ll Be in My Heart mimochodem zpívá Glenn Close), a když člověka obklopuje nádherně animovanou přírodou, v níž se malý sirotek z džungle postupně mění ve statného ochránce goril, jež ho vychovaly, je to požitek pro oči i pro uši.

Na druhé straně pak Lima našel druhého režiséra, Chrise Bucka, jenž měl za sebou dohled nad animací Pocahontas (a před sebou Divoké vlny nebo Ledové království). Buck neváhal a odletěl studovat gorily do Ugandy a Keni, a právě jeho preciznosti vděčíme za vizuální hody, které Tarzan předvádí v animaci postav i v životnosti jeho okolí. Zcela nepřehlédnutelné je samozřejmě „surfování“ po stromech, s nímž původně přišel věhlasný animátor Glen Keane a všichni se ho báli – jen aby se z něj vyklubal jeden z definujících prvků filmu a nezvratný argument pro to, že animovaný Tarzan dává smysl.

V hrané podobě by něco takového jednoduše udělat nešlo (viz dekádu stará Legenda o Tarzanovi). U mixu 2D a 3D animace se však Lima a Buck mohli odvázat a stvořit nesmírně dynamickou akční podívanou, která trefuje na jedničku všechno od milých postav až po rošťácký humor. Tarzan je přesně tím dobrodružným mixem, kterých by se mělo urodit pět do roka, ale reálně jich vzniká jen velmi málo. Až tedy budete mít chuť na údernou oddechovku (88 minut!), která se chlubí krásným soundtrackem, vydejte se s málomluvný svalovcem surfovat po stromech. Garantuju vám, že navždy zůstane ve vašem srdci.