Z kina jsem vyšel někdy před čtyřiadvaceti hodinami a od té doby přemýšlím, jak recenzi na Tajemství a smysl života pojmout. O hodnocení jsem měl jasno prakticky hned, ale – a je fér říct to hned na začátku – to se do velké míry odráží od osobních preferencí a nastavení diváka. A mnohem víc než „jak“ bude důležité „o čem“. Rovnou říkám, že k ezo, new age a podobným věcem nemám příliš blízko, na druhou stranu pokud někdo věří v reinkarnaci, doma si vaří výtažky z pampelišek nebo čte knihy východních mudrců či západních osobních coachů, nemám s tím reálně problém. Dokud nevyleze před kamery a nezačne blábolit něco o tom, že za rakovinu dětí můžou jejich rodiče, protože nežili šťastný život. To pak končí sranda. Jinak ať si každý dělá, co chce, ať už je to cokoliv. Takhle se k tématu stavím já. Můžete to mít jinak, neberu vám to. Ovšem počítejte s tím, že právě tohle osobní nastavení je u novinky Petra Vachlera v podstatě to jediné, na čem záleží. 

Na Tajemství a smysl života nelze dost dobře pohlížet jako na filmové dílo, protože jím ani moc být nechce. Jo, můžete na něj jít do kina, má začátek, konec a titulky a něco jako příběh, ale v podstatě jde spíš o přednášku s hranými klipy a animovaným čmelákem. A nutno říct, že přednášku dost blbou. Po úvodní přírodopisné minutě ze života hmyzu se na plátně objeví digitální čmeláčí průvodce, který vám bude na životním příběhu lékaře Maxe a jeho blízkých zkoušet ukazovat, o čem že ten život vlastně je a o čem by měl být. Jenže po nějakých dvaceti minutách zjistíte, že to celé moc nedává smysl a sděluje to velký prd roztažený na dvě a půl hodiny. 

Voda je nejvíc nešťastná, když se lidi staví proti sobě. 

New age ezo drama o několika lidech a ztracených duších si totiž dělá, co chce a v podstatě si ohýbá filmovou i skutečnou realitu tak, jak potřebuje. A přesto se k pointě prakticky nedovede dobrat. Jakýsi příběh o muži, jenž se zamiluje, má děti, pak milenku, ve skutečnosti sestru jeho manželky, s níž se před lety rozhádala (a asi deset let o ní manželovi neřekla) je podivnou změtí nenavazujících scén, v nichž se neustále mění chování hrdinů i pointy, k nimž by film rád došel. Jednu chvíli Max řeší hledání sebe sama, pak lásky, potom dojde na peníze, jeho kolega má trable se svým feťáckým synem, jednou jsou všichni šťastná rodina, o pár vteřin později ne, protože si lžou a podvádějí se. Pak spolu jedou na dovolenou, protože si všechno (mimo záběr) vyříkali, následně spolu žijí v asi nějakém promiskuitním vztahu, pak zas ne, pak zas jo, ale jeden z nich to neví… V tomhle případě se opravdu nedá mluvit o filmu, který by měl smysluplný příběh. 

Pokud jste ničím, budete v pořádku. 

Místo toho dostáváme hromadu scének propojených stejnými tvářemi herců. Ano, herců, ne charakterů, protože samotné charaktery se mění zcela podle toho, o čem chce zrovna Petr Vachler filozofovat a reálně tak na plátně není jediná postava, která by se chovala jako skutečný člověk. Film přeskakuje z jednoho tématu na druhé, neustále se pokouší diváka zaujmout vysvětlováním toho, co nás čeká a nemine. Což můžou být v případě Tajemství a smysl života třeba reinkarnace, jakýsi prostor s kouzelnými dveřmi, za nimiž se skrývají draci, létající želvy, nebo samotný režisér a spousta dalších věcí. A pokud vás film neumlátí neustálým omíláním banalit, umlátí vás svou intenzitou prázdných promluv. Tak moc, že možná budete mít pocit, že to celé dává smysl a něco jste se dozvěděli. Jenže nedává a nedozvíte. 

Stačí trocha pozornosti, aby se ukázalo, že Tajemství a smysl života opravdu není nic víc než blábol schopný opakovat prázdné fráze a o pár vteřin později jakékoliv pokusy o pointu popřít jinou prázdnou frází. A když už to začne být složité, hrdina se čmeláka zeptá, co má tedy dělat a ten mu řekne, ať si dělá, co chce. Ale ani to není tím tajemstvím, protože pak následuje „… ale“ a jedeme dál. A blábolíme prázdné fráze znovu. Je to jako kdybyste si vzali knížku, která má pět set stran a pětadvacet kapitol a četli to všechno na střídačku. K ničemu se tu nikdo nikdy nedohrabe. 

To, co se má stát, se stane. Pokud to dovolím. 

Celý film je navíc zaplněný promluvami lidí, z nichž padají citáty, jaké si lidé dávají na facebook, aby se cítili jako lepší. Obvykle nedávají moc smysl, (pár jich tady okolo najdete) a především se nikdo moc neobtěžoval s tím, aby řekl, kdo že ti mluvící lidé jsou. Dostali prostor vědci? Filozofové? Samozvaní guruové? Motivační koučové? Co jsou sakra zač a proč bych je měl poslouchat? Ono to s tím posloucháním navíc není vůbec snadné, protože moudré tváře promlouvajících se objevují na listech stromů, kamenech u řeky, kapotách aut nebo na dlaždičkách dámských toalet. A to upřímně nejde brát úplně vážně. Když si k tomu připočítám neustálé zpomalovačky, triky a průlety… nevím, asi nekonečností vesmíru nebo duše, které vypadají jako screen saver z Windows 98 a toho vyhnusnělého čmeláka, je to po formální stránce vyloženě odpudivá podívaná. 

Nejmocnějším místem na Zemi je současnost. 

Zároveň je úsměvné sledovat, jak vehementně se tvůrci snaží držet se hranic jisté uvěřitelnosti a serióznosti tím, jak se v těch vyprázdněných frázích sahá po všem, co by mohlo méně pozorného diváka donutit, aby nasedl na jejich filozofickou vlnu. Tuhle se zmíní Ježíš, támhle Buddha, občas něco z medicíny nebo vědeckých kruhů a to by bylo, aby si v tom každý nenašel to svoje a nezačal uznale kývat hlavou, že ten čmelák má vlastně pravdu.  

Míchá se tu karma a převtělování s laciným moralizováním, nakousávají velká seriózní témata i monology o tom, že stejně nic nevíme a vesmír má plán, se kterým nic neuděláme a zároveň se tu mluví o svobodné vůli, až se to celé zacyklí do naprostého nesmyslu. 

Rostliny žijí z podstaty pravé lásky. 

Dlouho jsem si v kině říkal, že Tajemství a smysl života pochválím alespoň za to, že i když je to blbý film a s jeho sdělením – ať jím mělo být cokoliv – nesouzním, oceňuji, že se tu nikdo nesnaží ty banality a velké vesmírné pravdy šířit nějak agresivně. Bohužel v okamžiku, kdy dojde na léčení nádoru s pomocí pozitivního přístupu k životu a syrové stravy, končí sranda a film se přesouvá z kategorie „mizerný“ do „problematický“. A možná i trošku do kategorie „opovrženíhodný“. A jednohvězdičkový. 

Přehrajte si trailer Ale jak jsem psal už na začátku – tady je evidentní, na koho se cílí a já to nejsem. Počítám, že cílovku nic z toho, co jsem napsal, nezajímá, protože se přijde jen utvrdit ve svém přesvědčení o tom, jak funguje řád světa a kosmu a následně litovat prosťáčky, jimž to nedošlo. Pokud mezi ně patříte, užijte si film, přeju vám to, ale jednu věc bych na závěr přeci jen dodal speciálně pro vás. Tím tajemstvím a smyslem života by podle čmeláka mělo být (teď budu parafrázovat) „Buďte v míru s vesmírem a neubližujte žádným živým tvorům“. S tím se samozřejmě nedá nesouhlasit. Pokud však potřebujete chodit do kina, aby vám tohle někdo řekl, možná byste se nad sebou měli zatraceně zamyslet. 

Film jsme probírali i v MovieZone Live:

Naše první dojmy tady: