Tučňáci se mají. Po staletích lidského nezájmu si teď bezmála tři desetiletí užívají mediální přízně a procházejí se v záři reflektorů. Nezdá se však, že by byli nenadálou slávou nějak zaskočeni, oslněni a zpychli. Jsou to prostě vyrovnaná, cool a ve většině případů (viz níže) mírumilovná zvířata, která si uvědomují svých kvalit. K jejich sympatiím navíc napomáhá fakt, že nám svou klimbavou chůzí a dvojbarevným frakem připomínají Charlie Chaplina. Na rozdíl od nepřátelů koček a psů jsem navíc nikdy neslyšel o nikom, kdo by řekl "Nesnáším tučňáky." Jejich potenciál objevil už v 80. letech i hudební mág Jean-Michel Jarre, který je obsadil do svého videoklipu Oxygene Part IV. a od té doby jsou tak říkajíc na koni. V poslední době jsou doslova VŠUDE. Točí se o nich oscarové dokumenty (Putování tučňáků), které ukazují, že co do partnerských a rodičovských závazků jsou to věrňáci až za hrob (na trapné Farce of the Penguins zapomeňme), nevinná dětská očka jásají při sledování nekonečných dobrodružství frajera Pingu, a když přijde na věc, někteří z nich dokážou být stejně vypečenými záporáky jako starší z medvědů od Kolína. Viz Wallace a Gromit a jejich numero uno dobrodružství Nesprávné kalhoty.

Minulý rok si tučňáci svůj status trochu pohnojili neslaným a nemastným Happy Feet, ale jsem rád, že mohu být nositelem dobrých zpráv a napsat, že Divoké vlny se dost povedly a když budu hned zpočátku osobní, bavily mě mnohem víc než kterýkoliv z 3D animáků z poslední doby. Jen vám nepovím, jestli má tentokrát smysl vyrážet i s mladšími sourozenci. Pravda, na plátně se pořád něco děje, ale prvoplánové vtípky pro mrňata jsou tentokrát značně nedostatkovým zbožím. Alespoň bude v kině větší klid:) Divoké vlny jsou totiž asi vůbec první celovečerní 3D animák, který má formu dokumentu. Vtípek s outtakes, kdy se v plně animovaném záběru objeví mikrofon nebo kamera, postavičky se přebreptnou, uklouznou či pokazí hereckou akci, se často objevuje v závěrečných titulcích nebo na DVD v bonusové sekci. A právě z takto neotesaných scén, kdy postavy mluví "na kameru" nebo kvůli přítomnosti "pozorovatele" něco dělají či nedělají, jsou složeny více méně celé Divoké vlny. Kdesi hluboko je to sice starý (a ohraný) příběh o cestě za snem, láskou, respektem a slávou, ale vzhledem k netradičnímu podání se moc nestíháte nudit. Jak už víte z profilu filmu, sledujeme příběh mladého a neklidného opeřence Codyho Mavericka, který chce celému světu tučňáků ukázat, kdo kraluje napěněným vlnám. Těžko říct, jaká byla původní myšlenka, ale Divoké vlny rozhodně nejsou mysifikací o tom, že by surfing vymysleli tučňáci (viz profil). To že tučňáci prostě jezdí na prknech, je fakt, se kterým film operuje hned od začátku. Svět lidí jakoby neexistoval.

Ať tak nebo onak, jsme v dokumentu a při té příležitosti nahlédneme do subkultury surfařů a všeho, co se kolem jejich života a hobby točí: závody, reklamy, ceny, promotéři, rivalita, specifická móda, hudba a mluva. Tvůrci sice film prokládají drobnými vizuálními vtípky (viz malá červená chobotnice v netradiční roli a „takový to malý rychlý zvíře s velkejma očima a tenkejma nožičkama“), ale ve většině případů jim zjevně nejde o prvoplánovou řachandu. Evidentně tu záleží spíš na tom, kdo konkrétní postavu namluvil v původním znění, jak se jí podobá a jakým přízvukem co řekne. Mými osobními favority je tu nervní James Woods a lážoplážo Jeff Bridges. Dialogy znějí z úst postaviček velmi autenticky, nijak zvlášť negradují, jen si tak volně plynou. Trochu mi to celé připomnělo plastelínovou sérii Mezi námi zvířaty a kraťas Pohodlíčko. Ty jsou sice podstatně méně akční, ale vycházejí ze stejného principu, kdy zvířata mají prakticky stejné problémy jako lidé. Bajky naruby prostě táhnou.

Netvrdím, že se ze sálu ponese ryčný smích. To asi těžko, protože opravdu detonačních vtipů ve filmu moc není a tvůrci se podle všeho o prvoplánovou řachandu ani nesnaží, ale Divoké vlny umí navodit tu správnu atmosféru pohody, kdy se budete usmívat od ucha k uchu. Ke konci sice začali trochu příliš tlačit na klišé o ceně kamarádství a při té příležitosti zrelativizovat úspěch, ale na druhou stranu vás nikdo nebere pohrabáčem po hlavě za to, že jste nevyhodili papírek do odpadkového koše a kvůli tomu všichni tučňáci brzy vymřou. Jak tomu bylo v příběhu (prý přelomového) tučňáka Brumly. Divoké vlny prostě nechtějí vychovávat a peskovat, jen bavit. A to je někdy pro „zelenou myšlenku“ větší služba než burcující hesla v každém druhém záběru.

Během filmu mi bylo úplně ukradené, jestli underdog Cody nakonec svého hlavního rivala - nabušeného a potetovaného tučňáka - porazí a mistrovství vyhraje a nebo ne. Každopádně koeficient toho, co považuji za zábavné, pro mě ani jednou neklesl do záporných čísel. Navzdory tomu, že film se nesnaží velké emoce vyvolávat náporem velkých myšlenek, jsem byl na některých místech až dojat, protože tvůrci vědí, kdy co zabere. A něčemu takovému vždycky rád podlehnu. Pravda, určitě se najdou diváci, kteří se budou ošívat nad tím, že je to „jen“ dokument a že co do příběhu se ve filmu vlastně nic podstatného neděje... a do jisté míry budou mít pravdu. Jenže právě takhle to je někdy zábavnější než klasika, která pod tíhou klišé praská ve švech. A i škarohlídi musí myslím přiznat, že jako pokus jak na to jít jinak, jsou Divoké vlny přinejmenším zajímavé. Penguins Forever and Z is for Zurfing! (A ne abyste šli na dabovanou verzi!)