Žijeme v extrémních časech a o těch nemůžou vznikat jiné než extrémní dokumenty. Do našich kin se dostává stále více dokumentárních snímků, které sice proklamují, že jsou motivovány snahou vyvolat diskusi, uvést do rozhovoru polarizované strany (skupiny), které by se jinak míjely obloukem o poloměru několika kilometrů, ale zároveň je nepřehlédnutelné, že tvůrci ví naprosto přesně, kde je pravda. Že nehledá, ale dávno našel a teď už jen přitesává obraz svět, aby všechno zaklaplo jak má. Prostě vyráží klín klínem. A forma extrémních názorných příkladů má do kouta zatlačit i ty poslední z nevěřících, kteří pod tlakem argumentů zvících úderu desetikilového kladiva kapitulují a pronesou své: „Je to čistá pravda, věřím“. Ano, i tato recenze je nucena používat extrémní jazyk a přirovnání. Jak také jinak.

Mladý dokumentarista Morgan Spurlock se pod tlakem alarmujících zpráv o více než 60% obezitě americké společnosti, a skutečnosti, že nemoci spojené s nadváhou se co do významnosti brzy dostanou i před kouření (současný zabiják No.1), láduje se v McDonalds hamburgery, aby ukázal, že časy se změnily a blahobytná společnost, kde je jídlo snadno dostupné a levné, může ve skutečnosti čelit stejně velkému problému, jako je jinde hladomor. Z nejmodernějších studií si zjistil, jaký podíl na stravě současných Američanů má konzumace v rychlých občerstveních, jak se to má s jejich každodenní pohybovou aktivitou, nechal si u lékařů udělat několik nezávislých vyšetření a s kamerou za zadkem se dal do konzumace, aby se trochu přiblížil těm, jimž je hamburger tak říkajíc denním chlebem. K tomu přijal jediné pravidlo, které se vztahuje i k původnímu názvu dokumentu: pokud mu někde u pokladny nabídli za zvýhodněnou cenu větší porci, či obří porci super size, musel obsluze přisvědčit a objednat si ji. Výsledek jeho měsíčního snažení znáte z profilu filmu.

Spurlock se snaží vše podrobně dokumentovat, popisuje, jak mu v té které provozovně chutná, jak se po konzumaci cítí (jednou se dokonce nechá poněkud exhibicionisticky točit při blinkání), na plátně se objevují tabulky a grafy, které ukazují problematiku nadváhy, obezity a stravování v globálním (tedy nejen americkém) měřítku. Spurlock má dostatečně za ušima na to, aby si vyhradil celou stopáže jen pro svůj bláznivý experiment a tak se svou osobní zkušenost zasazuje do širšího kontextu a na kameru tudíž mluví jak spokojení návštěvníci rychlých občerstvení, dietologové, právníci tlouštíků, kteří ze svého stavu obvinili producenty tučného jídla, tak manažeři koncernů na předvařené potraviny a řadoví učitelé, kteří si všímají, že jejich svěřencům jsou rok od roku těsnější kalhoty. Spurlock také ví, že i vážná fakta se dají (musí) podat zábavnou formou a proto po vzoru Michaela Moorea do svého filmu zařadil animace, ironické popěvky a melodie (při scénách souhry chirurgů při operaci žaludku například zní kubrickovský valčík), zrychlovačky a ostré střihy, které sice respondentům ustřihnou myšlenkou v půli, ale jsouce zařazeny v rychlém sledu, nemohou než vyvolat smích.

Střílet do McDonalds je příliš snadný cíl a Spurlockův experiment je bezesporu značně vyhroceným příkladem. Je na světě asi jen málo těch, kdo by hamburgerovou dietu brali až takhle zodpovědně:-)To ví doufám i režisér, protože jinak by těch 14kg příbytku na váze bylo jen na jeho triko (a tudíž bych mu přál, aby je nikdy neshodil) a jím zvolená argumentace by měla asi stejnou platnost jako nálepky antiglobalizačních aktivistů, že kořenem všeho světového zla je Microsoft a naftařské koncerny. Ano, Spurlock docela zvládá balancovat na hraně infotainmentu, občas se nevyhne jistým zjednodušením, jindy naservíruje překvapivou skutečnost, která by docela zapadla, kdyby neměl tak dobře osvojené filmařské řemeslo, respektive zvládnutou střihovou montáž. Jenže v globálu – přes veškerou proklamovanou snahu o objektivitu (volá šéfům McD a ti neodpovídají) – se nelze zbavit neodbytného dojmu, že už viníka daného stavu našel a rád by o tom řekl celému světu. Případně za to vyhrál nějakou cenu. Možná i Oskárka. Vždyť byl přeci tak investigativní!

Spurlock přes osobní nasazení (no dobře, jíst, když je co, není žádné utrpení, natož umění…) opomíjí mnohem zásadnější otázky, které měly být tematizovány: proč dnes vlastně lidé jedí více, než dříve? Je to jen otázka sociologická a biologická? A nebo ve své podstatě duchovní? Tj. jí, protože na světě neznají nic lepšího a hodnotnějšího než plný žaludek. V některých studiích se přeci prokázala souvislost mezi existenciálním vakuem a zhoubnými či sebedestrukčními zlozvyky. Dokument končí, Spurlock rekapituluje a detailně ukazuje, co všechno mu prošlo zažívacím traktem a jaký konkrétní dopad to mělo na hodnoty minerálů, kovů a kdo ví čeho ještě v jeho těle. Na kameru mluví lékaři, kroutí hlavou, mumlají své „never, never“ a bohužel stále více zaznívá, že fastfoody jsou zlo. Jak to, že si však nikdo neklade otázku po střídmé konzumaci? Záleží přece na přístupech a postojích – a to jak na straně konzumentů, tak producentů potravin. A konečném rozhodnutí diváka. Otázka přece nutně nemusí být shakespearovsky vyhrocená - jíst ve fastfoodech a nebo nejíst? – jak se nám Spurlock snaží vnutit. On sám se přece veganem a fanatickým běžcem, který třikrát denně oběhne Central Park, nestal. Nebude tedy za obezitou spíše souhra mnoha faktorů, než jen několik málo příčin, které by šlo aplikací pár pravidel odstranit?

Spurlockův dokument, který tak říkajíc dokumentuje, jak se dá špatnými otázkami zabít zajímavé téma, vyvolává dojem, že jeho autor střílí plnou ráží na cíl, který je ve skutečnosti někde jinde. Bohužel to dělá tak zábavně, že si to mnozí ani neuvědomí a po projekci zůstanou sedět ve zšeřelém sále, přemítajíce, v jakém to žijeme děsném světě. Neznám samozřejmě jeho nejhlubší motivy, které ho k dokumentu vedly, slyším však jeho otázky a vidím, jak instantní odpovědi podává. A musím říci, že pro mě nemají velkou váhu. Rád bych věděl, kam se Spurock vydá příště. Zda stejně jako Moore na lov „velkých ryb“, nebo si uvědomí, že nálepky jsou pod úroveň dokumentaristů…