Když v roce 2023 spojili síly Nintendo se studiem Illumination, aby umožnili kníratým instalatérům z Brooklynu vrátit se po letech na plátna kin, byl z toho obrovský miliardový hit. Videoherní hrdinové z Nintenda vzali kina útokem a nastřádali přes 1,3 miliardy důvodů k radosti. Jejich síla spočívala v líbivé grafice, neotřelých hrdinech, obrovském množství easter eggů pro fanoušky série Super Mario a jednoduchém příběhu s celou řadou sympatických vedlejších postav (Donkey Kong!). Bylo to jednoduché, barevné a hlasité stejně jako videoherní předloha, ze které si autoři vypůjčili značné množství nápadů, aby je citlivě implementovali do zábavné blbiny jak pro děti, tak pro jejich nostalgické rodiče. Protože kdo z nás by neznal Maria a jeho bráchu Luigiho, že?

Osobně jsem hluboce přesvědčený, že jde o nejvíc cringe hrdiny v historii videoherního průmyslu. Pupkatí instalatéři s velmi znepokojujícím knírkem, co hopkají po plošinkách nebo sviští v motokárách a sbírají přitom prapodivné objekty (houbičky!), nepředstavují zrovna typického herního avatara. Na druhou stranu právě v tom spočívá jejich neodolatelné kouzlo. Celý koncept hry je velmi specifický a nezapře hluboké kořeny v pravěku digitální zábavy, nicméně fakt, že Mario a Luigi přežili do dnešních dnů a pořád svým tvůrcům generují nemalé zisky jako před 40 lety, je hodno obdivu. Film jsem proto bral jako poctu těmto rázovitým gerojům s hasákem v ruce, co se nebojí žádné havárie a srdnatě zdolávají veškeré výzvy ve světě, jehož koncept připomíná cosi velmi halucinogenního.

Super Mario galaktický film: FOTOGALERIE

Sázka na animovanou podobu filmového dobrodružství namísto klasické hrané verze (jako např. u konkurenčního Ježka Sonica) od studia, které dalo světu Mimoně, přinesla opravdu mimořádný kasovní úspěch, po němž musel nutně následovat druhý díl. Toho jsme se dočkali s odstupem tří let a dle očekávání za ním stojí opět japonský producent, vývojář a duchovní otec videoherní série Shigeru Miyamoto společně se zakladatelem studia Illumination Christopherem Meledandrim. Silný produkční dohled tak sliboval, že dostaneme nášup situačního humoru, rychle šlapajícího příběhu, a především extra porci hopsání a skákání po všech možných i nemožných světech. A výsledek je... naprostý průměr.

Zásadním problémem druhého Super Maria je smutný fakt, že autoři moc nevědí, co mají vyprávět. Dvojka se tak nese v duchu pokračování příběhu jedničky, kde už ovšem bylo řečeno téměř vše, takže si scénárista Matthew Fogel (Mimoni 2: Padouch přichází) pomáhá tím, že do děje přihazuje jednu vedlejší postavu za druhou. A těží přitom samozřejmě z bohatého panteonu původních videoher – máme tady malého dinosaura Yoshiho, z něhož se vyklubal druhý Jar Jar Binks, princeznu Rosalinu, matku hvězdiček a sestru princezny Peach, mladého Bowsera Jr., jehož ambicí je zničení celého vesmíru a lišáka Foxe McClouda, kterého si tvůrci vypůjčili z jiné videoherní série Star Fox. S nimi pak režiséři Aaron Horvath a Michael Jelenic rozehrávají příběh, kde se pořád před něčím zběsile prchá nebo něco vybuchuje, případně obojí. Což by bylo fajn, pokud by to celé alespoň trochu dávalo smysl.

Jenže ono to bohužel žádný velký smysl nedává a každá dějová linka je vlastně takovým malým okénkem do bezradnosti autorů. O té svědčí už jenom prostý fakt, že moc nevědí, co s Luigim. Ten v prvním díle překoval svou ňoumovitost a stal se z něj zkušený Player Two. Jenže to by k sobě neměl Mario odpovídající protipól a příběh by ztratil komickou postavu. A tak Luigi na jednu stranu předvádí neuvěřitelné kaskadérské kousky se suverenitou dlouholetého hráče videoher, ale když na to přijde, začne znovu nesmyslně střečkovat jako v jedničce, aby záhy znovu přeřadil do polohy superhrdiny. To samé platí pro Bowsera seniora. Ten prošel zaslouženou katarzí a stal se z něj Mariův přítel, podle čehož se i značnou část příběhu chová. Ovšem ke konci znovu propadne vražednému šílenství a pokusí se všechny zabít. Nedává to smysl a děje se to jenom proto, že to tak autoři z nějakého důvodu chtěli. A tak bych mohl pokračovat dál a dál.

Možná si říkáte, že u filmové adaptace videoherní plošinovky není příběh až zas tak důležitý. Jenže film není počítačová hra. Film by měl o něčem vyprávět. Měl by dát hrdinům nějaký smysl, účel, cíl. A nezredukovat jejich snažení na neustálé poskakování v nejrůznějších lokacích. Příběh je tak jednoznačně největší slabinou druhého dílu a postrádá kouzlo jedničky, která fungovala o řád lépe. Jediné, co zbývá, je videoherní arkádovitost, kdy Mario, Luigi a Yoshi (případně kdokoli další) plní mise v jednotlivých levelech – tu v Houbovém království, tu na Browserově Hvězdě smrti atd. Je to pořád hodně barevné, hezky animované a potěší spousta audiovizuálních nápadů a vtípků (včetně nabušeného soundtracku Briana Tylera), nicméně nemohu se ubránit dojmu, že to všechno má zakrýt holý fakt, že tvůrci prostě nevěděli, co s příběhem.

Přehrajte si trailer V původním znění opět uslyšíte Chrise Pratta (Mario), Charlieho Daye (Luigi), Anyu Taylor-Joy (princezna Peach) a Jacka Blacka (Bowser senior), ke kterým přibude Glen Powell (Fox McCloud), Benny Safdie (Bowser jr.) nebo třeba Brie Larson (princezna Rosalina). Nicméně předpokládám, že s dětmi uvidíte spíš dabovanou verzi, která rozhodně neurazí, ale ani nenadchne. Děti jako takové se budou určitě dobře bavit, protože na plátně se pořád něco děje a těch 98 minut nakonec docela rychle uteče. Nicméně pokud si s dětmi zahrajete jakoukoli videohru s titulními hrdiny, budete se pravděpodobně bavit víc než při sledování filmu. Což rozhodně není ta nejlepší vizitka. Tak uvidíme, co příště.