Název novinky od Zacka Snydera by se dal přeložit jako Podpásovka. A taky na rozkrok útočí. Ve většině případů ale zcela marně. 

Mladé prostitutky svíjející se v minišatičkách do rytmu rockových klasik. Obří robosamurajové, plechoví ninjové a steampunkoví náckové. Moře zpomalovaček, hora make-upu, lán patosu a holčičí obsazení, ze kterého běhá mráz po poklopci. Nejnovější fantasmagorie Zacka Snydera se zdá neprůstřelná, alespoň pokud jde o cílovku sotva zletilých geeků, co při pohledu na plakáty kontrolují spodní prádlo. Jestli jste ale po téměř seriózních Strážcích marně doufali, že Snyderův rozpustile povrchní styl konečně dospěl a podřadil na nižší, méně zběsilou rychlost, začnou vám už v úvodní scéně povážlivě cukat koutky.

Nespletli jste si sál ani éru, to jen mistr videoklipového běsnění nakopnul káru s notnou dopomocí svých vlastních vizí z let, kdy si hrál na pískovišti. Tam, kde Luc Besson na francouzské samotě snil o obřím sci-fi světě a v šestnácti v hlavě konstruoval konkurenci Lucasovu impériu, tam nevybouřený Snyder zkombinoval nejoblíbenější fetiše návštěvníků pornowebů. Vše je samozřejmě PG-13, takže je sex suplován starým dobrým násilím a místo tělesných tekutin vzduchem létá olovo. Bude to jako náhražka stačit na rozmáchlou stodesetiminutovou stopáž?

Prvních deset minut vás minimálně znejistí, protože ačkoliv Snyder rychle črtá motivaci hlavní hrdinky - Baby Doll (Emily Browning) - tlačí na zpomalovačky a epické záběrování tak mocně, že z rodinné tragédie dělá finále Pána prstenů a logicky tak inkasuje první posměšky zaplněného sálu. Zbytek filmu, poté, co je Baby Doll za útok na otčíma odlifrována do blázince, se snaží odkazovat na všechno od Moulin Rouge, přes Nekonečný příběh, Matrix, Přelet nad kukaččím hnízdem až po výběr toho nejlepšího z japonských anime. Totální miš-maš, odehrávající se po vzoru Počátku hned v několika snových rovinách, ale trpí tím, co je naznačeno v úvodní scéně. Ta je tak směšně přepálená, že je zatěžko ji brát vážně. Snyder si v ní ale, na rozdíl od zbytku filmu, nijak nehraje s nadsázkou nebo rozšířenou virtuální realitou. Přesto nedokáže ustoupit do pozadí a nechat emoce na hercích. Ty jsou jen načančanými figurkami ve zpomaleném divadelním představení, jež všechny pocity a nuance musí za každou cenu vizualizovat.

Divák se nejen rychle přestává orientovat v ději, který se během několika scén propadne z šedivé reality sanatoria do peprných kulis bordelu plného luxusních mladých "tanečnic" (pokus Baby Doll přemalovat si realitu do trochu přívětivějších barev) a následně do pěti megasuprduprepických akčních scén, které ilustrují snahu nově ustaveného babince získat předměty, které zajistí cestu ke svobodě. Pominu hloupý oslí můstek s exotickým tancem - pointou je, že vždycky někdo pustí na plné pecky hudbu, a to, co během plánování znělo jako rutinní akce typu "sáhni mu do kapsy a čmajzni zapalovač",se mění v dechberoucí souboj s drakem dštícím oheň (metaforu jistě chápete). Celkem jde, jak už bylo řečeno, o pět různých scén, přičemž každá se odehrává v jiném prostředí - válečném, sci-fi, fantasy, dobovém a pak tedy v tom bordelovém, který je též sám o sobě nadstavbou reality. Napětí tu nehledejte, je celkem jasné, že holky vždy zvítězí, ale vizuální vynalézavost, ohromné měřítko a sladění hudby s obrazem zaslouží krapet uznání. Stejně jako děvčata, kterým jde kosení nepřátel o poznání líp než recitování banálních dialogů ve vsuvkách mezi adrenalinovou smrští.

Zoufale neinvenční spojování atraktivních akčních střípků způsobí, že i to šaškování s kulomety vám napotřetí zhořkne v puse. Snyder je pečlivý, ale stejně tak předvídatelný - odrazy v rotujících nábojnicích, exploze čechrající dlouhé ohony hrdinek, banální rady duševního guru Scotta Glenna a dlouhé triumfální pohledy do kamery. Je to prostě MOC. O úmyslném přestřelení není sporu, ale jestli jste si třeba ve školce vymýšleli, že váš strejda jezdí v angličáku, pravděpodobně jste s tou historkou neotravovali spolužáky hodinu a půl. Krátká zmínka, velká představivost a hlavně žádná omáčka, která by způsobila, že se vaše historka zhroutí jako domeček z karet. Snyder má bohužel těžkou nohu na plynu a každá další scéna se snaží trumfnout tu předchozí.

Komu v půlce dojde nálada na fetiše a okoukají se mu smyslné rty Emily Browning a vzduchotěsné korzety Vanessy Hudgens, ten začne mít velký problém. Už vás slyším, že vám se to stát nemůže. Jako zastydlý puberťák ovšem prohlašuji, že už při třetí akční scéně mě duševní prázdnota a fyzická nadřazenost hrdinek iritovala dost na to, abych začal počítat vrásky v obličeji Scotta Glenna (skončil jsem u čtyřciferných hodnot). I kdyby byl Sucker Punch videohrou, pravděpodobně by mě urážela její zpátečnicky dětinská fazóna. Všechno je tu jen na efekt, všechno je vyfantazírované, nic nemusí dávat smysl, protože tohle je můj svět a moje pravidla. Vy jste tu jenom hosti a pokud se nebavíte, támhle jsou dveře. Snyder v téhle hře vabank ale nedokáže publikum přesvědčit, že o jednu, dvě úrovně výš je onen skutečný, temnější a hnusnější svět. Ten totiž buduje stejně klukovsky neotesaným způsobem, takže se marně budete dožadovat kontrastu, až se v závěru hrdinky začnou vracet z virtuálních bojišť do nesmlouvavé reality.

Ale abychom tu lobotomii, která je jistě ne náhodou jedním z ústředních témat snímku, pomalu ukončili. Sucker Punch je ekvivalentem playmate z Playboye, která se nakrucuje u nového sporťáku svého přítele. Nejdřív vás zaujmou její křivky, pak vás pobaví její omezená inteligence, ale jak minuty plynou, začne vám jí být líto. Snažíte se pochopit její chování, pak dokonce její samotnou existenci, ale nakonec kapitulujete a modlíte se, aby už konečně odjela. Nečekal jsem, že recenzi na zfilmované sny někoho z Hollywoodu zakončím tak břitkým příměrem, ale Zack Snyder je prostě tak trochu úchyl. Někdy bohudík, dneska bohužel