Watchmeni jsou neadaptovatelní! I když by čerstvá interpretace asi nejlepšího comicsu všech dob dál sbírala převážně pozitivní recenze, na téhle tezi by se nic nezměnilo. Zack Snyder se totiž nástrahám spojeným s přepracováním a svébytným uchopením látky elegantně vyhnul. Neadaptoval, jen otiskoval na plátno. Překlopil a ukázal. Na rozdíl od Sin City nebo 300 se ovšem nesoustředil na výtvarno, nýbrž na obsah. I proto se mu podařilo sestrojit film, jenž není urážkou předlohy a který může některým divákům nabídnout jisté potěšení. Není to fiasko, což potěší, protože málokdo zkusil v krátkém sledu tři tak náročné, zároveň odlišné a ještě k tomu halasně sledované projekty jako Zack Snyder. Neselhal. Podařilo se mu ovšem ten košatý, komplexní a komplikovaný grafický román, jenž v sobě nese „příliš mnoho“ myšlenek, motivů i překvapivých obratů, předělat i ve vytříbený film?

Než vyslovím ono „Ne“, sluší se poznamenat, že Watchmeni, Strážci, jsou už rozpadlou skupinou superhrdinů, jež si v šedesátých letech vytkla za cíl pečovat o bezpečí lidí. Lidé však nikdy nepatřili k dvakrát vděčným tvorům - jednoho dne si položili věčnou otázku „Kdo bude hlídat hlídače?“ a vzepřeli se. Bouřlivé události oněch dní vedly k přijetí tzv. Keenenova zákona, jenž postavil Watchmeny mimo zákon. Všechny s výjimkou dvou: Všemocného Dr. Manhattana, tak trochu boha a novodobého světového poldu, a Komedianta, jenž pracoval ve prospěch americké vlády. Léta plynula, čas běžel... Z maskovaných ochránců jsou dnes vyhnanci a nuly. Teď navíc zavraždili Komedianta. Jeho bývalý kolega, věčně urputný Rorschach, začíná pátrat, jestli se náhodou někdo nesnaží vykostit všechny padlé superhrdiny…

O nesnadném úkolu pro Zacka Snydera vypovídá to, že už samotnou synopsi nemusí divák neznalý předlohy z filmu pochopit. A že kupříkladu nepobere, kdo jsou Minutemani nebo proč se Watchmeni rozpadli. Jsou to zásadní otázky, ale není prostor na ně odpovídat natolik srozumitelně, aby diváky nepoznamenané comicsem opravdu zajímaly… a to je jen začátek.

Na něm se vyplatí poznamenat, že i „zredukovaní“ celuloidoví Watchmeni jsou velmi inteligentní comicsárnou. Jen to podtrhuje genialitu předlohy. Snyderův počin dokáže říct o superhrdinech, válkách, míru, násilí a celé Americe mezi Kennedym a Reaganem mnoho zajímavého, aniž by k Mooreovu comicsu přidal cokoliv nového. I filmoví Watchmeni jsou mnohovrstevnatým a myšlenkově velmi rozmáchlým dílem, které důsledně vybírá to nejcennější ze svého literárního předobrazu. Zlato z hlavy Alana Moorea těží s velikou pečlivostí a s pochopením všech důležitých souvislostí, bohužel nepřispívá k němu ani jednou vlastní myšlenkou. Látka pod rukama tvůrců nenabírá na žádných nových kvalitách, spíš naopak… i tahle filmová verze občas zplošťuje, osekává některé motivy a linie, byť mnohonánsobně méně než se očekávalo. A citlivěji. Veškerým přínosem Snydera tak je zasazení Watchmenů do nového kontextu – cenný je fakt, že inspirativní román doputoval ze stránek comicsu na filmové plátno.

Kinematografie totiž tak sofistikovaný pohled na superhrdiny dosud neznala. Není zvyklá demytizovat borce v pláštěnkách a ukazovat je jako podivíny, zakomplexovance, frustrovaná agresivní hovada i polobohy, pro něž jsou strasti smrtelníků nepodstatnou maličkostí v kosmických dějinách. Je samo o sobě velmi osvěžující vidět na plátně postavy z masa a kostí, pro něž je maska a řádění v ulicích jen způsobem, jak zakrýt šrámy z dětství, jak znovu najít svoji potenci nebo jak si udělat jednoduše dobře po těle (co na tom, že u toho postřílí pár demonstrantů nebo odbouchne těhotnou Vietnamku).

Snyder naštěstí výborně nacastoval herce a těm se daří probarvovat jednotlivé postavy přesně v duchu Mooreovy předlohy. Nejvíc nesporně zaujme – a to i na omezeném prostoru - Komediant Jeffreyho Deana Morgana, cynické hovádko, které si s úsměvem na rtech užívá svého superhrdinského postavení. Mlátí, znásilňuje a vraždí a přesto mu uvěříte i jeho poslední slzu. Výborně na plátně vypadá Rorschach, funguje i lovestory mezi Hedvábným přízrakem a Sůvou. První jmenované dodala Malin Akerman přesnou kombinaci modelkovské připitomělosti s žhavého sex-appealu (co teprve když je nahá!), tvůrci se trefili i s Patrickem Wilsonem jako uťápnutým neurotikem, jenž by bez sovího kostýmu a lodi Archimédes vypadal jen jako nudný newyorský úředníček. Přesně v souladu s comicsem. Slabý je tak pouze Matthew Goode jako Adrian Veidt, vzdálený od ideálu nedostižného antického krasavce jak svým vzezřením, tak hereckým projevem (ne, šišlání není cool).

Papíroví Watchmeni jsou výjimeční zejména svou vyprávěcí strukturou. Kombinují několik různých pramenů, kdy se na hlavní dějovou linku o několika různých postavách navěšují nejen desítky flashbacků, ale i novinové články, výňatky z knižních životopisů i zápisy z kartotéky FBI. Tvůrci se odmítli vzdát některých pasáží či odboček a víceméně vše podstatné zbrousili do jednolitého kolosu, dlouhého sto šedesát minut (režisérská verze bude čítat rovnou tři a půl hodiny!), přičemž zachovali posloupnost z knihy. Problém je, že takto splácnutý comics se automaticky nerovná kvalitnímu filmovému scénáři. Na Watchemenech je v každou chvíli patrné, že nejsou napsáni pro plátno. Že nebyli adaptováni, ale prostě jen přetaženi na jiné médium a tam rozhýbáni.

Čekejte proto velmi monotónní přehlídku „toho, co bylo v knize a co vám musíme, milí zlatí, postupně sdělit“. Skoro každá postava, která se dostaví na plátno, se musí „vykecat“ ze své minulosti, zasadit sebe sama do děje pomocí několika flashbacků a pak pokračovat dál. Netýká se to jen prvních dvaceti minut filmu, ani hodiny, ale kompletní stopáže! Ústřední linka se už po chvíli prohýbá pod ohromným nánosem vzpomínek a doplňujících informací, až ve zbytnělém a velmi literárním vyprávění pomalu ztrácí na přitažlivosti. Sledovat Watchmeny je docela úmorný zážitek, protože film netáhne nic kupředu – samotné pátrání, jež bylo dynamem comicsu, neustále přerušují různé odbočky, a to tak dlouho, až z něj zmizí většina napětí. Watchmeni mají navíc dramatickou kompozici uzpůsobenou pouze papíru a ne plátnu, takže i náznaky katarze a velkého finále vyznívají poněkud hluše.

Snyderův film svou stavbou připomíná ze všeho nejvíc puzzle – jak za sebe kladete dílky, obraz získává srozumitelnější obrysy, až vám na úplném konci poskytne onen kýžený „komplexní“ dojem. Až tady se projeví, že Snyder opravdu obsáhl tři dekády alternativních amerických dějin druhé poloviny 20. století, a to od oné „velké historie“, kam spadá atentát na Kennedyho nebo zahraniční politika, až po „malé dějiny“ plné intimních problémů několika postav. V tu chvíli už lze uznale pokývat, protože najednou dostanete barvitou a rozmáchlou fresku… ale dokodrcat se k ní může při tak mechanickém vyprávění člověka pěkně unavit (o to divněji mimochodem zní srovnání s brilantně zkomponovaným a vygradovaným Temným rytířem). 

Watchmeni tak líčí nástrahy na všechny divácké tábory. Pro nezasvěcené mohou být zkratkovití, klopotní i jednostrunní, znalci comicsu si naopak budou uvědomovat, co všechno je třeba ještě odvyprávět, a jak dloooouho bude při tomhle přístupu trvat, než Snyder na plátně ukáže všechno podstatné (a neobohatí to ničím jiným než sexy vizuálem!). Nad knihou má člověk výhodu, že si může svobodně rozhodovat o tom, jakým tempem a po jakých dávkách budou příběh nasávat. Jestli zalistuje zpátky, překočí na další stránku, vrátí se, nebo si dá pauzu. U filmových Watchmenů logicky musíte dát celý opus v kuse na jeden zátah, bez možnosti doplňovat si mezery mezi políčky vlastní představivostí. Tak jako se o některých filmech říká, že připomínají počítačovou hru, kterou za vás paří někdo jiný a vy mu akorát koukáte přes rameno, platí u Watchmenů, že někdo místo vás čte comics. A jak jej rozpohyboval ve své hlavě, tak na něj musíte koukat. Není to trochu nuda?

Dokážu si představit v zásadě tři důvody, proč by mohli Watchmeni někoho nadchnout. Zaprvé, ctitelé předlohy si u nich můžou libovat, že své oblíbené hrdiny prostě vidí v pohybu. Víc ke štěstí nepotřebují (vzpomeňte na fanoušky Harryho Pottera nebo Stmívání). Neznalí comicsu můžou být udiveni sofistikovaností celého příběhu a jeho dílčích motivů, čímž de facto ocení zejména Mooreovu vizi. A pak je zde potenciálně třetí skupina, které bude připadat to barevné hemžení na plátně jednoduše cool. Cool jak se to celé třpytí, leskne, bouchá, že po Vietnamu chodí obrovský modrý paňác, co všechno rozmetá, a že Snyder necukl v podstatě před ničím, co dovoluje eRkový rating (sex, nahota a jako efektní vějička i comicsově přestylizované násilí).

Poslední skupině by se ani nešlo divit. Režisér se znovu ukazuje jako prvotřídní klipař, na rozdíl od 300 se však  neutápí v nekonečných zpomalovačkách. Úvodní sekvencí spolehlivě nadchne, pak zaujme každým hudebním klipem, kdy se na prověřené šlágry roubují vycíděné vizuály. Snyderovi jdou výtečně od ruky i tři krátké akční scény (bitky jak z Matrixu, i díky hudebnímu podkresu). Celkově však oslňuje pouze jednotlivostmi. Watchmeni jsou v jeho režii vypulírovanou a místy trochu sterilní kronikou, rozkročenou do ohromné šíře. Vizuálně opulentní, ovšem bez adekvátně strhujícího filmového výrazu, díky kterému by snímek obstál i bez předlohy, anebo s ní naopak snesl přímou konfrontaci.

Ve zkratce: Strážci rozhodně nejsou špatným filmem, vedle původního comicsu však působí trochu zbytečně. Ale chápu, že producenti budou mít asi tak čtyři sta milionů dobrých důvodů, proč se mnou nesouhlasit…