Stopaře nebrat! I když u silnic se zdviženým palcem většinou stojí chudí studenti, kteří nemají na autobus domů (protože včera zašli na „jedno rychlý“), pořád je slušná šance, že když se člověk rozhodne udělat jednou za čas dobrý skutek, posadí se na vedlejší sedačku nějaký vyšinutý magor. V tom lepším případě jen smrdí a při odchodu se řidiče zeptá, jestli nemá nějaké drobné, v tom horším případě začne mít nemístné sexuální narážky a když má člověk festovní smůlu, narazí na cvoka, který se rozhodne udělat mu ze života peklo. Tak jako před jednadvaceti lety, kdy se vedle C. Thomase Howella usadil prvotřídní psychopat Rutger Hauer, který udělal mladíkovi ze života noční můru. Režisér Robert Harmon tehdy natočil jeden z nejlepších thrillerů osmdesátých let, ze kterého by měl bezesporu radost i sám mistr Alfred Hitchcock. A jako většina dobrých starších filmů i Stopař musel být zremakován. A dopadlo to přesně podle očekávání. Blbě.

Nový Stopař je přesně ten typ remaku, kvůli kterým píší fanoušci originálu protestní petice. Prosté převyprávění příběhu, omlazení hlavních hrdinů a kvalitnějších efekty, avšak bez toho, co udělalo z původního filmu kult. Původní Stopař byl napínavá podívaná, při které diváci zatínaly nehty do sedačky a nedivil bych se, kdyby kvůli němu autostop ztratil většinu příznivců. Rutger Hauer byl navíc v životní formě a jeho John Ryder byl ten správný padouch, z jehož pohledu mrazilo a který donutil hlavního hrdinu sáhnout si na dno fyzických ale především psychických sil. Byla to zkrátka a jednoduše působivá podívaná, která se dnes právem řadí do zlatého fondu thrillerového žánru.

Producent Michael Bay ale na tohle kašle. Stejně jako v případě Texaského masakru motorovou pilou nebo 3:15 zemřeš se rozhodl pro jednodušší řešení. Naverboval začínajícího režiséra, který natočil několik zajímavých reklam a klipů, dal mu pár milionů dolarů a instruoval ho, aby natočil levný film, při kterém budou puberťáci vřískat strachem i blahem zároveň. Fanoušků původního filmu přece nemůže být tolik, aby jejich protesty někoho zajímaly. V tom jediném měl pravdu, ale to ostatní tentokrát zdaleka nezafungovalo tak dobře, jako u předchozích filmů.

Stopař se totiž nedal uhrát na pouhé zobrazování extrémního násilí a na kamerové filtry, což jeho tvůrcům úplně nedošlo. Debutující Dave Meyers se sice pokouší o stejný styl, jako byl například v novém Texaském masakru, ale tady na to zkrátka není prostor a mnohem více záleželo na kvalitě scénáře a na hercích. Bohužel scénáristé Meyersovi moc nepomohli a mrazivá atmosféra originálu se tentokrát nedostavila. Původního hrdinu tentokrát nahradila dvojice studentů, kteří většinu času někam utíkají nebo křičí. Přesvědčiví u toho bohužel moc nejsou a zvláště Zachary Knighton si divácké sympatie získá jen těžko. Sophia Bush sice vypadá jako mladší sestra Kate Beckinsale, ale hraní jí taktéž moc nejde a krom toho s brokovnicí vypadá hůř než Pepa Zíma s elektrickou kytarou.

Nejvíce prostoru však dostává stejně jako v originálu samotný John Ryder. Sean Bean byl papírově pro tuto roli velmi dobrou volbou, přesto se mu však nepodařilo vyrovnat se Hauerovi a opět dokazuje, že není a asi ani nikdy nebude hercem, který by sám dokázal utáhnout celý film. Jeho Ryderovi chybí nějaká jiskra, která by ho odlišovala od davu anonymních psychopatů. Nehledě na to, že se nedozvíme co ho vede k tomu, že na potkání zabíjí lidi. V původním filmu si to tvůrci sice také nechali pro sebe, ale díky tajemné atmosféře to filmu spíš pomohlo. Tady je John Ryder prostě jen dalším nezastavitelným magorem, což je velká škoda.

Za co tedy chválit? Asi jen za zručnost. Michael Bay opět vybral režiséra, který ví, jak zacházet s kamerou a v jednotlivých scénách je vidět, že Dave Meyers svému řemeslu rozumí. Zvláště při různých automobilových honičkách, po kterých auta většinou končí ve změti plamenů. Bohužel těchto zábavných momentů je ve filmu málo a Meyers zkrátka nedokáže udržet divákovu pozornost. Servíruje před něj scény plné těch největších logických kiksů, napětí se nedostavuje a nebýt několika stylově ustřelených hlav a pár laciných lekaček, nebylo by o co stát. Ani kultovní scéna se dvěma kamiony není zdaleka tak působivá, jako tomu bylo před jednadvaceti lety a na „pojídání hranolek“ se nedostalo vůbec.

Stopař se zkrátka moc nepovedl. Těch necelých devadesát minut se vleče velmi pomalu, není komu fandit, není koho nenávidět a není se čím bavit. V určitých momentech sice režisér naznačí, že by mohl film přejít do vyšších otáček, ale nestane se tak. Stopař se dá dokoukat bez úhony, ale proč s ním ztrácet čas, když je teď venku tak pěkně?