Australský režisér Kiah Roache-Turner je klasický režisér samouk, jehož projekty jsou čím dál větší. Upozornil na sebe zombie béčkem Wyrmwood: Apocalypse, jenž v žebříčcích nejpamátnějších filmů historie nenajdeme, ale na Festivalu otrlého diváka by lidé řičeli nadšením. Teď za poměrně mrzký peníz natočil další flák, který si tentokrát kladl za cíl nejen bavit, ale i děsit. Oproti tematicky podobně laděné Havěti zde však není nutné zaobírat se realistickým pojetím – hlavní dějová linka je jasně béčková.

V jednom činžáku uprostřed mlčenlivě zasněženého New Yorku sledujeme rodinku, jež bydlí v několika patrech domu. Dobrotivý tatík snažící se navázat vztah se svou nevlastní dcerou, nepřející ochechule tetička, jež je majitelkou domu, babička s Alzheimerem, která nechápe, co že to pořád duní ve stěnách a podivínský biolog, který zakukleně sedí ve své domácí laboratoři, kde pitvá ryby. A do tohoto podhoubí ideálního pro hororové zasazení si to z vesmíru přifrčí malý pavouček, který miluje žraní, zabíjení a neustále roste. 

Úvod se nese v sympaticky komickém duchu, který namísto hororu indikuje odlehčenou a přiznaně béčkovou zábavu. Nikdo se tu nesnaží hrát hru, co že to je za bubáčka, který se nám to schovává ve stěnách. Od počátku víme, s čím máme co do činění, díky čemuž může snímek po celou dobu využívat hezky arachnofobické filmové momenty, ať už to jsou stíny připomínající pavoučka či agresivní smyčce v soundtracku. Zpočátku se tak pěkně daří budovat hutnou atmosféru, která naznačuje napínavý směr, jenž by měl s narůstajícím počtem obětí gradovat. Jenže se tak neděje.

O hororu nemůže v žádném případě být řeč. Fandové tísně a ucvrkávání do trenek zde přijdou zkrátka, neboť ve vodách béčkových výplachových zábav zůstáváme prakticky po celou dobu svižné devadesátiminutové stopáže. Dalo by se to i odpustit, kdyby si snímek udržel odlehčenou tonalitu a servíroval by divákovi brakovou zábavu, která by nenudila. Tady se ale po úvodní dvacetiminutovce upouští jak od napínavého hororu, tak od většiny srand. Nastupuje totiž často velmi vážně pojaté rodinné drama, které svým vyzněním příliš nezapadá do zbytku filmu.

Nevím tak, jestli sleduji horor, komedii či rodinnou vztahovku o lidožravém pavoukovi z vesmíru. Všechny tyto žánry by do jednoho nabušeného snímku jistě skloubit šlo, žádalo by si to ale nápaditější scénář, schopnějšího režiséra a jistě i štědřejší rozpočet. Tady se nelze zbavit dojmu nekonzistentnosti, který je čím dál silnější. Sting sice nabídne některé napínavé momenty, které v mnohých chvílích, kdy se klaustrofobicky tísníme ve větrací šachtě, odkazují na Vetřelce či jiné klasiky. Jen pár pomrknutí na legendy ale ještě dobrý film nedělá. A ve chvíli, kdy se dostáváme do závěrečné fáze snímku, v níž se mladá dívenka vyzbrojuje stříkací pistolí, zatímco pavouk někde nejspíš požírá miminka, člověk už může jen nevěřícně kroutit hlavou. 

Film tak úplně neví, čím chce být. Některé chvíle, kdy eskalují rodinné trable ve formě vážných konfliktů, jsou až překvapivě funkční, ale všechna načatá témata zůstávají nedořešena a slouží jen jako berlička pro možnost rozhádání postav. Od dramatických chvil pak skáčeme k momentům, kdy se papkají pejskové a kočičky, což je zábavné, ale v kontextu zbytku filmu to příliš nefunguje. Potěší tak leckteré jednotlivé momenty, které ale v součtu bohužel nejdou dohromady. Ani ten většinu času CGI tvořený pavouk tomu příliš nepomáhá. 

Stálo by tak za to si v rámci scénáře říct, jestli chci přinést brakovitou zábavu na odlehčený večer, tísnivý horor jako stvořený pro arachnofobiky nebo alegorický děs se sociálním přesahem, který má co říct. Všechno splácat dohromady do hodinky a půl bohužel nejde, byť je Roache-Turner jistě šikovný režisér, jehož další projekty mě budou zajímat.