Obchod s cizokrajnými živočichy je lukrativní byznys a pro mnohé obyvatele zemí třetího světa představuje snadný způsob přivýdělku. Stačí vzít kanystr s plynem, najít pavoučí doupě a pochytat prchající havěť do plastových krabiček. A už se jedovatí chlupáči rozbíhají do celého světa za chovateli exotických zvířat. Jenže tentokrát to tak úplně hladce nešlo. Druh pavouka, na který místní lovci hmyzu narazili kdesi na Blízkém východě, dokáže člověka zabít během pár sekund. A navíc vykazuje znaky rychlé evoluční progrese. Takové, co je v příznivém prostředí schopna během několika generací zvětšit nové členy této čeledi na desetinásobek. Nebo stonásobek. A dokáže se zabydlet prakticky kdekoli. Třeba v obludně velkém francouzském činžáku.

Hororů s příslušníky třídy Arachnida (pavoukovci) není zase tolik, aby vás francouzský snímek Havěť nedokázal zaujmout už svým plakátem. Evokuje totiž asi to nejhorší, co může člověka trpícího arachnofobií v životě potkat. Ale i když vám pohled na osminohé predátory nezpůsobuje nezvladatelné záchvaty paniky, tak představa, jak se vám po těle prohánějí desítky smrtelně jedovatých pavouků, nebude nic příjemného. A přesně na tento typ pocitů cílí debutující režisér Sébastien Vaniček. Pokud vám to jméno zní hezky česky, pak vězte, že jde o Francouze s českými kořeny a ultra silnou zálibou v natáčení hmyzu. 

Loni svou fascinaci členovci přetavil do celovečerního filmu a já můžu konstatovat, že svět hororu tím objevil nadějnou vycházející hvězdu. A nejsem sám, Havěť zaujala i za oceánem a Sébastien Vaniček byl oznámen jako režisér dalšího filmu ze série Evil Dead. Proč? Protože pochopil, jak Arachnofobii s Jeffem Danielsem (1990) posunout do jednadvacátého století a nabídnout divákům strach vměstnaný do mikroskopického prostoru jednoho činžovního domu. 

Nabízí se tu přímé srovnání s britským Útokem na věžák z roku 2011, kde parta problematických mladistvých čelila invazi mimozemšťanů v sevřených prostorách obřího věžáku. Pokud vám zápletka s ufony na předměstí přijde příliš přitažená za vlasy, potom představa smrtelně nebezpečného hmyzu pronikajícího skrz stoupačky a vzduchotechniku bytového domu působí mnohem uvěřitelněji. Ostatně těch mediálních senzací, jaké druhy exotických zabijáků k nám cestují v krabicích s banány, je celkem dost. A kdesi na francouzském sídlišti pro chudé se jeden takový exotický pavouk úspěšně rozmnožil, přičemž každá jeho další generace je větší a větší. A jedovatější. Čelit jim musí skupina mladých lidí v čele s místním šmelinářem Kalebem (Théo Christine), jenž má celý ten pavoučí teror tak trochu na svědomí. V uzavřeném světě sociálního bydlení musí společně s ostatními sousedy najít cestu ven, protože policie uvrhla jejich dům do nemilosrdné karantény. 

Ačkoliv by to tak mohlo na první pohled vypadat, Havěť není alegorickým zobrazením třídního boje chudých a nepotřebných proti bezohlednému vládnímu establishmentu. Policie tady sice barák neprodyšně uzavřela a ponechala zdejší společenství vlastníků nezvratnému osudu, žádné nastavování zrcadel se ovšem nekoná. Bez ohledu na dvojsmyslný název filmu se za havětí neskrývají sociálně vyloučené skupiny obyvatelstva, ale přerostlý hmyz se zálibou v zabíjení a rozmnožování. Havěť je bez diskusí čistokrevným hororem bez nutnosti poukazovat na vady společnosti. Jistě, hlavní hrdinové představují pestrou směsici individuí a při domovní prohlídce by u nich policie zřejmě našla ledacos, ale nebojují za svá práva, ale o holý život. 

Uzavřené klaustrofobické prostory úzkých chodeb, sklepních kójí a malých bytů vytvářejí ideální životní prostředí pro horor s osminohými zabijáky. Pro Čechy, kde téměř polovina obyvatel žije na nějakém tom sídlišti, jde o velmi známé a snadno představitelné místo. Neříkejte, že jste nikdy nepozorovali větračku v koupelně se směsicí nedůvěry a podezření. Vaniček zkušeně přetavil důvěrně známé prostory vlastního domova ve smrtící past, kde smrt může číhat na každém kroku. Tam, kde jste se ještě před pár hodinami cítili bezpečně, budete paranoidně očekávat smrtící útok. Tato hra na divákovy nervy funguje spolehlivě a ačkoli se film rozjíždí jen velmi pomalu a nabízí snad až příliš prostoru pro nezajímavé vztahy ve skupince hlavních hrdinů, jakmile dojde k infestaci domu, začne děj šlapat jako švýcarské hodinky. Dravý styl režie, úderné rytmy francouzského hiphopu, všudypřítomný strach z pavouků a nekompromisní body count jsou hlavními devizami Havěti v tom nejlepším slova smyslu. 

Bohužel se Vaničkovi nepodařilo vyvarovat několika nepříjemným problémům. V prvé řadě není příliš zřejmé, jak probíhá reprodukční cyklus pavouků. Kde se najednou vzaly ty několikakilové potvory, když se celý děj filmu odehrává během jednoho dne? Může se to zdát jako hnidopišství, ale tato uspěchanost sráží jinak příjemnou uvěřitelnost (resp. nepříjemnou představitelnost) celé invaze. 

Přehrajte si trailer Druhým problémem je porušování vlastních nastavených pravidel. Světloplachost pavouků je fajn prvek, díky němuž si užijeme spoustu blikání baterkami a temného hemžení ve stínech (s letmou vzpomínkou na Froda a Odulu v Pánovi prstenů), bohužel především ve finále je toto nastavené pravidlo pohříchu ignorováno, aniž by to bylo logicky vysvětleno. Takže chyba. A nakonec celé zmíněné finále nedává příliš smysl a je zbytečně uspěchané. Jako by Vaniček z pozice spoluautora scénáře najednou nevěděl, jak z toho ven, aniž by sklouznul k postapokalyptickému vyvrcholení. Nicméně i tak zůstává Havěť velice kvalitním přírůstek do sbírky hororů obalených smrtícími pavučinami.