Tagline nového devadesátiminutového dokumentu zní “Nevyléčitelný optimista se střetává s nevyléčitelnou nemocí”. Plakát na Still: Život Michaela J. Foxe skutečně vypadá jako nevkusný internetový mem - Buď v klidu, Michaele… móc vtipný. Jenže ono to vtipný přišlo hlavně Foxovi, který je středobodem dokumentu. Tohle není takový ten pořad o vás bez vás, Guggenheim půldruhé hodiny rámuje především úryvky z osobního rozhovoru s Foxem, který bilancuje život, kariéru a nepříjemné soužití s nemocí, kterou nelze porazit ani zastavit. V tom slůvku “still” je dvojsmysl, který se před vámi otevírá od první do poslední minuty. Michael J. Fox totiž už od dětství být “still”, tedy “v klidu”, nedokázal. A jakmile objevil dramaťák, pochopil, že navzdory menšímu vzrůstu jsou v něm obrovské emoce namíchané s bezchybným komediálním timingem. I s malým kašpárkem se dalo sehrát velké divadlo, a i když rodiče byli proti, Foxův táta se rozhodnul mladíkovi jeho hollywoodský sen splnit. Pokud by to mělo znamenat, že se pak se svěšeným ocasem vrátí zpátky do rodné Kanady.

Zbytek už vám asi nemusím vyprávět, ačkoliv valná část veřejnosti asi nezná sitcom Rodinná pouta (skutečně na hony vzdálená těm z Primy), životopisů a článků o Foxovi bylo sepsáno tolik, že filmoví fandové jeho příběh dobře znají, včetně bláznivých okolností natáčení Návratu do budoucnosti a následné exploze popularity, které Foxe - coby čerstvého dvacátníka s vizáží středoškoláka - vystřelila mezi áčkovou elitu. Následovalo šest fantastických sezón, milostné vzplanutí, z něhož je krásné manželství a čtyři děti, ale také osudné ráno roku 1990 s těkajícím malíčkem, který se stal varovným prstem, jež určil další směřování Michaelovy kariéry.

Parkinson v tomhle dokumentu není žádným velkým zvratem, nikdo ho před vámi netají (tak jako to činil Fox dlouhých sedm let), sedí tiše v místnosti od první klapky do poslední stmívačky. Guggenheim, autor mnoha cenami i skvělými kritikami ověnčených dokumentů, moc dobře ví, jak vést rozhovor, kdy prostřihnout na záběry z fyzioterapie nebo vycházky po Manhattanu, při nichž divákovi - bez potřeby jakéhokoliv dalšího komentáře - dochází tíha každodenního Foxova snažení.

Kdo viděl jeho loňský projev při předávání Oscara za celoživotní přínos, ten si uvědomuje, že drobný herec a věčný mladík své břímě nese statečně a každý den inspiruje stovky tisíc (a to možná podstřeluji) fanoušků po celém světě, ať už jde o osoby, kterým osud taky nerozdal nejlepší karty, nebo se prostě jen špatně vyspali. Chvilka s Michaelem je jako pohled do zrcadla, po němž vaše “kocovina” okamžitě mizí. Neokázale, s trademarkovou dávkou sebeshazovačného humoru - ač Michael často musí bojovat s vlastním tělem, aby jazyk zatancoval to, co mu hlava posílá - vás slavný herec provede životními milníky, přičemž bez obalu mluví o momentech, kdy mu sláva stoupla do hlavy, o strachu na výsluní se zamlčovanou nemocí v zádech a kapsami plnými pilulek.

Je to horská dráha plná často protikladných emocí, ale Guggenheim, jenž proslul řadou politických dokumentů, se tu nesnaží s divákem manipulovat. Občas razantně pomáhá tempu a vyznění dobovými záběry i mistrně dotočenými dramatizacemi, které kopírují Foxovo vyprávění tak věrně, že skutečně máte pocit, že tam někdo někde přijel DeLoreanem a stál za oknem se 4K kamerou. Málokdy si u dokumentu říkáte “jak to sakra udělali?”, málokdy oceníte, že se někdo prohrabával tisícovkami hodin televizních epizod, aby z nich vytáhnul ve správný čas hlášku, která se stand-upovým timingem reaguje na Foxovy reminiscence.

Guggenheim ale zároveň dobře ví, že nejsilnější je dokument v nefiltrovaných momentech, kdy se mírně rozcuchaný Fox rozvypráví a skrz jeho slova či pohled občas vytrysknou emoce v tom nejširším spektru. Občas je to frustrace z nekonečného boje, občas klukovská radost, když vzpomíná na své úspěchy, ale i odzbrojující upřímnost, když mluví o prvním setkání se svou celoživotní láskou. Netrvá dlouho a začnete koukat na hodinky, protože nechcete, aby tenhle rozhovor skončil. Přes všechnu řemeslnou načančanost a solidní tah na bránu je to nakonec hlavně o velmi osobním setkání s nenapravitelným komediantem, jehož srdeční rytmus udává tempo i Guggenheimovu kusu. Apple moc dobře věděl, že sází na jistotu. Mám radost nikoliv z toho, že se to povedlo, ale JAK se to povedlo. A jsem vděčný za všechnu tu radost i smutek, historky vtipné i děsivé, humor hladivý i černočerný, doposud nevyřčené zajímavosti, i léta známé skutečnosti prezentované s přidanou hodnotou z první ruky. Po tom posledním pohledu Michaela do kamery před nástupem titulků máte obrovskou chuť někoho obejmout. A nechat se od něj obejmout zpátky.