Existuje zvláštní pnutí mezi životem civilizovaného člověka a jeho přírodními kořeny. Obklopeni vším možným přepychem 21. století a vymoženostmi atomového věku žijeme život, o jakém se našim předků bojujícím s přírodou o holý život ani nesnilo. A přesto – nebo snad právě proto – k nám příroda tak často promlouvá a vábí nás svou nezkrotností. Láká nás hodit pohodlný život za hlavu a vydat se na cestu neznámo kam, skrz rychle mizející divočinu do lůna přírody, odkud jsme vzešli. Možná jste to volání divočiny někdy pocítili na vlastní kůži. Možná i vy jste si někdy sbalili batoh a spacák a vyrazili stírat nohama rosu na kolejích. Nebo jste po tom někdy možná alespoň zatoužili, ať už z jakéhokoli důvodu.

Útěk do přírody je zkrátka fenomén provázející civilizovaný život odnepaměti a filmaři se k němu rádi obracejí, protože modravé dálky dokážou publikum oslovit něčím nadčasovým a univerzálním. Platí to i o britské divadelní režisérce Marianne Elliott a jejím celovečerním filmovém debutu Stezka života. A vůbec se jí nedivím – knižní předloha od Raynor Winn je přesně tím moderním cestovatelským snem každého sedřeného kravaťáka, co celý den dělá tabulky v excelu a přemýšlí o útěku do divočiny, aby se popral s přírodou a ukázal, že pořád ještě neztratil své zvířecí instinkty. Až na to, že manželé Raynor a Moth neměli pro svou cestu zas tak romantické pohnutky. Na počátku jejich poutě totiž byla exekuce, při které přišli o svůj dům a farmu.

Cesta napříč anglickým venkovem podél pobřeží Lamanšského průlivu až do hlubin Bristolského zálivu tak dostala úplně jiný nádech. Vybaveni jenom tím, co narychlo posbírali zpod rukou exekučních vykonavatelů, zmoženi prohranou soudní bitvou a bez jakékoli vyhlídky na lepší časy, vydávají se manželé na nekonečnou cestu zdánlivě bez cíle. Jenže jak praví staré vandrácké přísloví, i cesta může být cíl a režisérka Marianne Elliott toto nesmrtelné cestovatelské motto přejala beze zbytku. Naservíruje vám totiž nejen mírně dojemný příběh o stárnoucích manželích (Gillian Anderson a Jason Isaacs) a jejich zarputilosti nevzdávat se, ale také jejich společnou cestu jako takovou. Cestu plnou náhodných setkání, krátkých zastavení a věčného překonávání vnějších i vnitřních překážek.

Zní to jako příběh, co psal sám život. Příběh o nezlomnosti lidského ducha, jehož touha čelit daleké pouti a jejím nástrahám se může stát smyslem života. Jenže když se ponoříte do hlubin internetu, zjistíte, že příběh, jak ho Raynor Winn popsala ve svém autobiografickém průvodci, není až zas tak úplně pravdivý a že se to všechno ve skutečnosti dost pravděpodobně odehrálo podstatně jinak. Tato kontroverze kazí celkový dojem z filmu, protože se neubráníte pocitu manipulace, nicméně ať už to bylo ve skutečnosti jakkoli, Marianne Elliott pojala příběh tak komorně a upřímně, že si vás svým bezelstným přístupem nakonec získá.

Herecké představitele manželského páru v podání Gillian Anderson a Jasona Isaacse nemusíme nijak blíže představovat, protože patří mezi stálice seriálového i filmového nebe, a tak vás zřejmě nepřekvapí, že se pro role Raynor a Moth hodí naprosto ideálně. Což je dobře, protože ve filmu nenajdete prakticky žádné vedlejší role. Celá cesta je jenom a pouze o nich dvou, o jejich putování, starostech, ale i radostech, na jaké po cestě narazí. Vše ostatní má podobu letmých setkání a několika málo prohozených vět, kdy kamera často nestačí na kolemjdoucí ani pořádně zaostřit. Místo toho vám však francouzská kameramanka Hélène Louvart (Chiméra, Neviditelný život Eurídice Gusmao) servíruje dechberoucí záběry nádherné krajiny Jihozápadní Anglie, kde se ukrývají netušené krajiny jak z obrazů Williama Turnera.

Marianne Elliott se režijně snaží, jak může, aby byla filmová pouť zajímavá nejen pro oba manžele, ale především pro samotného diváka. Používá za tímto účelem ledacos, včetně změny filmového obrazu, kdy zpočátku sledujete obraz ukrytý v relativně malé výseči 1.85 : 1, symbolizující stísněné poměry manželů na začátku příběhu, než se jejich cesta rozběhne do širých krajin širokoúhlého obrazu ve formátu 2.35 : 1. Je to symbolické, pro vlastní snímek nepříliš zásadní, ale potěší. Stejně tak potěší hudba skladatele Chrise Roea, když nachází správný poměr ambientu, citlivého hudebního vhledu do nitra postav, ale i vzletných ód na britskou krajinu. Ovšem ani sečtení všech těchto divácky vděčných pozitiv se nedostaneme nad naprostý průměr způsobený tím, že navzdory filmové lyrice není Stezka života nijak zvlášť hloubavá, natož dramatická. Je to cesta životem, tak jak ji mnozí z nás znají a je hezké po ní chvíli jít, ale za nějaký čas si na ni ani nevzpomenete.