V nohách mám už tisíc mil, stopy déšť a vítr smyl. Takhle to tenkrát Walda zpíval a davy šílely. Hlavní hrdinka filmu jménem Cheryl (Reese Witherspoon) šlape zhruba stejnou štreku podél Pacifiku. Proč? Protože má pocit, že to tak nějak světu dluží. Na rozdíl od rozjímajícího tuláka Chrise z Útěku do divočiny tu ovšem jde o mimořádně civilizovaný a bezpečný pokus o splynutí s přírodou. Cheryl s obřím batohem totiž pochoduje po celkem vytížené Pacific Crest Trail. Ta má mimochodem skoro tři tisíce mil a ročně ji zdolají dvě, tři stovky zkušených turistů, takže jejích jedenáct stovek mil vyznívá trochu samoúčelně. Litovat ji ale můžete, protože se na trasu vydává tak trochu po hlavě a pěkně na to doplatí.

Sledovat křehkou blondýnku, jak se snaží navléct do obřího batohu, který neváží o nic méně než ona samotná, je poměrně fascinující. Jenže jakmile se dílo podaří a Reese začne hopkat mezi patníky a její velká cesta za osvícením se pravidelně střídá s flashbacky, ve kterých se neustále píchá (kokain do žil) a píchá (v tom druhém smyslu slova), začne divák upadat do mírné letargie. Rozhodně to není vina Jeana-Marca Valléeho, který loni dotlačil k Oscarovi Matthewa McConaugheyho. Právě tady je vidět, že jenom fyzická změna (McConaughey radikálně zhubnul, Witherspoon "jen" smyla šminky) nestačí, musíte mít také solidní příběh. Cheryl Strayed ale servíruje spíš self-help s trochou product placementu.

Zatímco Ron Woodroof z Klubu poslední naděje opravdu něco dokázal a něco vytrpěl, Cheryl Strayed prostě jen proflákala svůj vlastní život, podváděla svého přítele a nevyrovnala se se smrtí své matky. A nakupilo se jí to tak, že místo odvykačky prostě vyrazila na výlet. Jediný rozdíl oproti tisícům podobných je v tom, že o tom napsala knížku. A tak tady máme s prominutím husičku, která ve fotogenických botách s červenými tkaničkami baští konzervy, rozmlouvá s liškami a potkává nejrůznější lidi. Je to spíš zdlouhavé než inspirativní a podobně jako u dalších adaptací podobné literatury (Jak porodit a nezbláznit se, Jíst, meditovat a milovat) budete mít často oči navrch hlavy. Ani Nick Hornby stojící za scénářem z téhle mělké story nedokáže udělat něco výjimečného. A herci? Reese je v každičkém záběru a bohužel nemá co nabídnout. Vaří z vody a sem tam do ní hodí trochu jehličí. Na lesní čaj to stačí, ale do kina kvůli němu nemusíte.

A víte co? Nakonec tam fakt dojde a... nestane se nic. Žádná katarze ani přijít nemůže, protože byla po kouscích roztroušena do prostoru ve zbytečných flashbacích. Jedna krátká scéna s lamou je silnější než patos ve všech ohlédnutích. Stačilo by víc ždímat přírodu a vedlejší postavy, nechat Reese jenom otupeně zírat do nekonečných hvozdů a film by získal hloubku tak nějak sám od sebe. Všichni za kamerou ale trpěli nutkavou potřebou něco sdělit, ačkoliv je předloha zjevně plná jen instantních facebookových citátů, které všichni svorně nenávidí, ale přesto je čas od času postují. Jestli k takovým sluníčkovým lidem patříte, možná vás Divočina osloví. Všem ostatní zbude jen pár hezkých záběrů na americkou přírodu, kterou nějaké sebezpytování vůbec nezajímá.

Takže si rozmyslete, jestli místo Divočiny raději konečně nezainvestujete do cyklu Planet Earth...