„Film nominovaný na Oscara.“ Hláška, která se na plakátech vyjímá skoro stejně jako výstřih Scarlett Johansson, má na některé diváky téměř stejný účinek jako druhé zmíněné lákadlo. Už párkrát jsme ale u filmu, který se o zlatého plešouna ucházel, ošklivě narazili. Vkus akademiků se totiž dost často a dost hodně liší od toho, co se líbí nám. V případě velké evropské koprodukce Šťastné a veselé byste se ale při pohledu na hodnocení mohli celkem splést. I přes průměrný počet hvězdiček je totiž šance, že by se vám film mohl líbit, hodně veliká.

Než se na Šťastné a veselé vypravíte, měli byste si položit jednoduchou otázku. Jak moc jste cyničtí? Příběh filmu je totiž možná až příliš jednoduchý a i přes fakt, že se skutečně stal, tak nějak šustí papírem. Na Vánoce 1914 uprostřed bojiště, na kterém se setkaly armády Francie, Německa a Skotska, se díky působivému pěveckému výkonu mladého německého důstojníka Nikolause Sprinka, stalo něco, co porušilo všechna nepsaná pravidla války. Nepřátelé na život a na smrt si dali pauzu. Stovky vojáků vylezli ze zákopů, otevřeli šampaňské, pokecali o životě a rodině, zahráli si fotbal, společně se pomodlili a pak se vrátili ke svým povinnostem. A zjistili, že střílet na někoho, s kým jste si ještě před pár hodinami tykali a povídali jako nejlepší přátelé, je zatraceně obtížná věc. Pokud se vám při popisu notně naivního a patetického děje objevil i jen nepatrný úšklebek na tváři, byly by peníze za lístek na Šťastné a veselé zbytečně vyhozené. Pokud vás ale téma alespoň trochu zaujalo, stále ještě je brzy vyrážet do kina. Je tu totiž hodně věcí, které nefungují tak, jak bychom u „academy award nominee“ filmu očekávali.

V podstatně tu perfektně nefunguje vůbec nic. A za všechno může přitom jeden jediný člověk. Christian Carion se podepsal jak pod režii tak pod scénář snímku, ale evidentně ani jedno z řemesel neovládá nijak bravurně. Při psaní scénáře se mu nepodařilo dostat se postavám pod kůži a i když Šťastné a veselé mají několik potenciálně hodně zajímavých hrdinů, nakonec zjistíte, že si vlastně ani nepamatujete jejich jména a jediným rozlišovacím znakem jsou odlišné uniformy. Skoti, Francouzi i Němci splývají do jedné hromady, ve které se veškeré vztahy budují jednoduchými dialogy a lacinými scénami typu „:Tohle je fotka mojí ženy, ukaž mi svojí.“ Právě tady nastal asi největší problém filmu. Šťastné a veselé není (a nechce být) válečný film, ale rád by zaujal diváka na té citovější rovině, bohužel není se s kým žít a hlavně není komu a proč fandit. Což je veliká škoda.

Svou režií Carion dojem také nenapravil. Ne že by něco kazil, ale prakticky si sám z pozice scénáristy nedovolí vyniknout na pozici režiséra. Není tu žádná vizuálně zajímavá scéna a ani emocionálně podbízivé momenty, kdy Benno Fürmann a Diane Kruger zpívají (v němčině samozřejmě) nepůsobí tak, jak by režisér chtěl a většinu stopáže jsem měl pocit, že se vlastně vůbec nic neděje. Šťastné a veselé mi připadají jako film, který by natočilo duo Hřebejk/Jarchovský, kdyby se rozhodli pro protiválečné drama. Všichni tu jsou v podstatě malí hodní lidé, kteří nechtějí bojovat, ale jinou možnost nemají. A tak si alespoň svoje malé vítězství nad systémem, který je do téhle nezáviděníhodné situace dostal, patřičně užívají. Naštěstí v tomto případě se na plátně neobjeví ani Dušek ani Macháček, takže to vlastně zas až tak zlé není.

Přesto ani herci si velkou pochvalu nezaslouží. Jako hlavní hvězda je v titulcích uváděna Diane Kruger, která mě jako herečka ještě nikdy nepřesvědčila, ale naštěstí nemá tolik prostoru, aby začala výrazněji vadit. Benno Fürmann nedostal šanci něco pořádného předvést a tak si pochvalu zaslouží alespoň velitelé jednotlivých armád, ze kterých charisma a vůdcovství doopravdy vyzařuje na všechny strany. Obrovským castingovým úletem je ale obsazení Garryho Lewise. Tomuhle sympaťákovi bych bez problémů uvěřil vyhazovače nebo boxera, ale duchovního v žádném případě.

Možná, že to vypadá, že na film zatím házím jen špínu, ale není to tak. Žádný ze záporů není tak strašný, že by z filmu udělal doopravdy nekoukatelnou záležitost. Opravdu jde o míru cynismu. Dokážu si totiž představit, že Carionův film bez problémů spoustu diváků dojme k slzám, bohužel tu už byly desítky filmů, které to dělaly zábavněji, elegantněji a především mnohem zajímavěji po filmařské stránce. Pokud ale chcete vyrazit do kina například s citlivější přítelkyní, nemusíte se Šťastných a veselých bát. I cynici totiž přežijí bez větší újmy. Hodnocení se tedy může klidně posunout o dvě hvězdičky nahoru i dolů, sami se tedy rozhodněte, jestli si chcete (ne?)kvalitu filmu ověřit sami. Já vám už víc nepomůžu.