Vždycky, když vidím oznámení o novém filmu a v kolonce režie najdu jméno Scott Cooper, upadám do jakési letargie. On to není vyloženě špatný režisér, jen si celou svou kariéru vybírá projekty, na které jeho schopnosti nestačí. A u všeho, co jsem od něj viděl, jsem si řekl „není to zlé, jen to sakra mělo být o dost lepší“. Ať už sociální temné drama Pryč od pece, gangsterka Black Mass nebo horor Paroží. Vždycky to prostě bývá větší či menší zklamání. A pokaždé se okolo toho motají lidé příliš zajímaví a talentovaní na to, aby pracovali s někým, kdo je synonymem pro naše „hezký, ale k hovnu“. No a bohužel to platí i u Springsteen: Vysvoboď mě z neznáma. 

Abych začal pozitivně, tohle drama vypadá o dost lépe než předchozí Cooperovy snímky, které by se nejlépe daly popsat slovy „šedé a málo barevné“. Výprava mezi americké rockery osmdesátých let dovede vizuálně zaujmout, i když je Springsteen většinu času čistě dialogovka. Černobílé flashbacky z padesátých let navodí příjemnou retro atmosféru atmosféru a zároveň jistou hrozivost, protože právě z nich zjišťujeme, že malý Bruce měl už od dětství trošku komplikovaný vztah s tátou. A zároveň se tu ukazuje i největší problém tohohle dramatu. 

Springsteen: Vysvoboď mě z neznáma: FOTOGALERIE

Ono to totiž není zrovna strhující a hluboké. Cooperovi se první hodinu daří člověka bavit povedenými scénami s koncertů, scénami, při nichž se nastupující rocková hvězda seznamuje se sympatickou servírkou nebo vede kamarádské řeči s manažerem. A u toho zároveň v soukromí trpí, bojuje s dávnými démony a balancuje na hraně psychického kolapsu, kvůli čemuž dělá osobité album, které je neprodejné, ale Springsteen ho bere jako terapii. 

Tohle všechno vlastně víme od prvních minut. Vztah s tátou naznačí hned první scéna a upřímně nejde o zase až tak poutavé a především atraktivně odvyprávěné prodané téma, aby se jím film měl zabývat dvě hodiny. Springsteen je ve snaze prodat komplikovaný vnitřní život hudební legendy s postupující stopáží víc a víc zoufalý, protože reálně nemá o čem vyprávět. Jeremy Allen White se sice hodně snaží a i s tím málem, co mu příběh dal do rukou, dovede něco uhrát, ale Springsteen zkrátka nikdy nedostane šanci být skutečně zajímavou postavou, protože jeho trauma – jakkoliv bolestivé – je příliš obyčejné, snadno vyřešitelné, jak na konci zjistíme, a dvě hodiny se motat jen kolem něj nakonec vede k nudě. A k ujištění, že tohle nestačí. 

Cooper se tak musí (nebo možná chce, což by byl ten horší případ) uchylovat k neustálému opakování již řečeného, případně k patetickým scénám, kdy Springsteen přepisuje depresivní text o nenávisti k životu tak, aby více odpovídal tomu, co prožívá on sám a i ti nejméně pozorní v sále pochopili, že smutní. A korunu tomu nasazuje momenty, v nichž Jeremy Strong, jinak v roli manažera hodně dobrý, vysvětluje své ženě (=publiku), co že se to posledních patnáct minut dělo, co se Springsteenovi odehrává v hlavě, proč to má těžké a proč se chová tak, jak se chová. Čímž diváka pouze ujistí v tom, že film zkrátka nemá moc o čem vyprávět a od poloviny se točí v kruhu. 

Přehrajte si trailer Jo, má to dobrou muziku, skvěle zachycenou dobovou atmosféru i herce, kteří vědí, co dělají. Ale podobně jako v ostatních Cooperových filmech to na mě celé působilo nedotaženě a v jistých chvílích až banálně. Nebo dokonce hloupě. Opět tomu něco chybí. Tentokrát je ovšem očividné co. Silnější příběh, z jakého by šlo uplácat zajímavější charaktery a podívanou s lepším tempem a nakonec snad i vyzněním. Springsteen: Vysvoboď mě z neznáma ve výsledku působí jako jedenáctá kapitola z čtyřiadvaceti ze Springsteenovy biografie. Malý výsek z něčeho velkého a důležitého, který však sám o sobě nedovede výrazněji strhnout a zaujmout. A i když je poměrně hezký na pohled a s dobrými herci před kamerou, trochu nudí. 

The Boss si zaslouží lepší film od lepších tvůrců.