Režijní kariéra Dana Svátka sestává z několika podivných, nekonvenčních snímků, kterým však k úspěchu obvykle něco chybí. Týká se to třeba thrillerů Occamova břitva či Hodinu nevíš…, jež v kinech zaujaly jen pár tisícovek diváků. Před třemi lety Svátek konečně trefil pořádně rezonující téma, když zfilmoval knihu Josefu Formánka Úsměvy smutných mužů. Navzdory řadě silných scén a především atraktivního námětu však výsledek působil roztříštěně, zmateně, nesourodě; doplatil na příliš velké množství postav, jejichž trudné osudy chtěl odvyprávět. Vzhledem k relativnímu úspěchu filmu v kinech však zjevně nebyl důvod na této metodě cokoli měnit.

Tajemná novinka tedy trpí podobnými nešvary, navrch však nenabízí pro českého diváka srovnatelně blízké téma. Svátek si opět vybral adaptaci knižní předlohy a scénář napsal s jejím autorem. Tentokrát se jedná o Martina Vopěnku a jeho mysteriózní Spící město. Příběh začíná pandemií – ovšem ne tou, kterou z posledního roku až příliš dobře známe, nýbrž pandemií spánku, která zničehonic postihla všechny rodiče nezletilých dětí. Omladina se tedy musí o sebe postarat ve světě, v němž je nemá, kdo chránit.

Mohla by to být typická high-concept premisa, ovšem celospolečenské dopady takové změny jsou pouze naťuknuty. Okamžitě začne probíhat rabování a celkově narůstat kriminalita, jako kdyby bezdětní dospělí neměli žádnou morálku a jen čekali na příležitost, kdy mohou odhodit civilizační masky. Nechybí obchod s bílým masem, divně perverzní chování církevních hodnostářů, spousta vyrojivších se zvrhlíků, handlíři snažící se na proměně společnosti vydělat, ale objeví se také hodní novodobí hipíci. Že to moc nedává smysl? Bohužel je to tak. Přítomnost roztodivných skupin či jednotlivců není uspokojivě vysvětlena, jedná se pouze o obskurní překážky na cestě hlavních hrdinů.

V jádru je totiž Spící město příběhem o dospívání a Svátek sleduje čtyři sourozence, kteří jsou odhodláni své milované rodiče probudit. Když však přijdou o nejmladšího brášku Samuela, jehož nepochopitelně vydají do rukou záporáků, cíl se změní – nejstarší Kryštof a dvojčata Kristýna a Eva zahájí pátrání po celých jižních Čechách, aby ztraceného sourozence znovu našli. Během této coming of age pouti se musejí vyhnout spoustě nepříjemných dospělých a naučit se spolupracovat.

Chlapce Kryštofa a Samuela si zahráli skuteční Svátkovi synové Adam a Kryštof, většinu stopáže tedy sledujeme kvartet dětských neherců. To je vcelku odvážné rozhodnutí, které však po čase poměrně nudí; není však jejich vinou, že Svátkův rozkouskovaný scénář nabízí spíše ukázky scén, než aby skutečně scény vystavěl od začátku do konce. Zpočátku tento výpustkový přístup může působit zajímavě, po desáté situaci, která vyšumí zcela do ztracena, už je to jen úmorné. I proto se stopáž lehce přesahující hodinu a půl neúměrně táhne.

Film by zřejmě rád evokoval dystopické světy na způsob Potomků lidí či Světla mého života, kde změny ve struktuře společnosti rozvrátily kořeny civilizace, výsledek má však blíže k loňské patlanině Daria, jež také sypala z rukávu nikam nevedoucí nápady. Není přitom problémem, že samotná premisa spících rodičů není (stejně jako v knižní předloze) vysvětlena – problém spočívá v tom, že snaha dětí o vyrovnání se se situací k ničemu uspokojivému nedospěje. Plusem je jednak překvapivě příjemná píseň k filmu z repertoáru Kateřiny Marie Tiché, jednak především neotřelost projektu, který se žánrově i stylem od zbytku tuzemské tvorby vymyká. Zdá se však, že v plánu je natočení i pokračování Vopěnkova románu s názvem Spící spravedlnost, takže snad se tuhle šanci na reparát podaří využít lépe.