Už je to pár týdnů, co jsme se konečně dozvěděli jména těch největších oscarových favoritů. I když nejvíce nominačních želízek pro Manka či velkou šanci Země nomádů čekal tak nějak každý, pár překvápek se tu přeci jen našlo. A jedním z těch největších byl rozhodně úspěch Sound of Metal, nenápadného malého kousku od Amazonu, o němž se sice v posledních měsících docela mluvilo, asi málokdo však čekal, že to příběh o hluchém bubeníkovi dotáhne ke stejnému počtu nominací jako zmiňovaní nomádi či Chicagský tribunál od Aarona Sorkina. Sound of Metal zkrátka převedlo nečekaný atak outsidera, který je navíc v tomto případě velmi sympatický. Tato novinka si totiž aktuální zvýšenou pozornost určitě zaslouží.

Hned na začátek by bylo dobré si ale vyjasnit dvě věci. Zaprvé, Sound of Metal rozhodně není hudební žánrovkou, jelikož muziky se dočkáme jen v samotném úvodu a do jejího zákulisí ani k hrdinovým bubnům se poté prakticky nepodíváme. A za druhé, pokud čekáte poctivý metal, taky běžte raději o dům dál, protože zdejší songy nemají s nejtvrdší hudbou nic moc společného. Film je zkrátka hlavně osobní sondou do života bubeníka vyrovnávajícího se se ztrátou sluchu, kvůli níž se vydává na čas žít ve speciální komunitě, daleko od své milované přítelkyně. Což je v podstatě i celý děj, který se nikam raketově neposouvá a vlastně se vyvíjí přesně tak, jak divák již po 20 minutách vytuší. Jenže to na síle a sugestivnosti výsledného díla nic neubírá.

Snímek totiž vychází z nedokončeného dokumentu Dereka Cianfrancee (Blue Valentine, Za borovicovým hájem) Metalhead, což je na filmu dost znát. Debutující režisér Darius Marder zde totiž rozhodně nespoléhá na nějaké dějové oblouky či velké tlačení na emocionální pilu, ale až s dokumentární přesností a urputností sleduje ústředního hrdinu, jehož vývoji dává dostatek prostoru, stejně jako fenomenálnímu Riz Ahmedovi, jenž svou hereckou šanci využil na maximum. Právě on je díky své odhodlanosti a energii jedním z hnacích motorů snímku. Tady jsou zkrátka všechny ovace a nominace naprosto zasloužené, a kdyby z toho nakonec klapnul i ten zlatý plešoun, vůbec bych se na Akademii nezlobil.

V režijním stylu si pak Marder nejvíce půjčuje právě od svého parťáka Cianfrancee. Atmosféra je správně civilní, sugestivní, zbytečně se nikam nespěchá a pomalým tempem se divák čím dál více noří do trápení ústředního charakteru. Režijní přístup je zde sice na první pohled malinko chladný, odměřený a nedokáže v jistých momentech sáhnout postavám i divákům na emocionální dno. Jakmile však přijde čas a místo dialogů či ruchů se přejde na znakovou řeč a bubeníkovo aklimatizování, ale i přesto neustále bojování, s jeho nelehkou situací, dostává se divák postavě mnohem více pod kůži než v případě dialogových scén. 

Právě v těchto momentech je film nejintenzivnější a ukazuje, že v tichu je někdy opravdu síla. Ostatně to dokazuje i Marderova bezkonkurenční práce se zvukem, jež nechává v úvodních minutách hezky vyniknout i ty nejtišší každodenní propriety, aby následně velmi efektně přepínal mezi skutečností a vnímáním hlavního aktéra. Právě touto precizností nejen, že člověka snímek i přes pomalost a prvotní odtažitost vtáhne, navíc ovšem dokazuje, jak hezky to má Marder nejen po řemeslné stránce v malíku.

Přehrajte si trailer Sound of Metal je přesně tím malým nezávislým počinem, který potřebuje každá oscarová sezóna. Zprvu nenápadný kousek, jenž člověka solidně překvapí svým precizním skoro až dokumentárním zpracováním, velmi svěží prací se zvukovou stránkou a v neposlední řadě suverénním hereckým podáním hlavního představitele. Dá se sice očekávat, že z těch nominací asi nakonec příliš sošek nepadne, už zmiňovaný počet želízek je však pro Amazon a tvůrčí tým vlastně solidním a zaslouženým vítězstvím, jež si za toto realistické pojednání na téma hluchoty rozhodně zaslouží. Na debut velmi sebejistá práce a z Mardera se tak rázem stává slibný režijní příslib do budoucna.