Vždycky, když píšu o filmu pro děti, jsem trošku nervózní z toho, že vím, že nejsem cílovka. A na rozdíl od jiných filmů primárně určeným jiným typům diváků jde zrovna tuhle cílovku odhadnout docela těžko. U Šoumena krokodýla jsem však měl štěstí, v sále bylo několik desítek z dětí plus mínus prvního stupně základní školy. Z jejich chumlu jsem během 107 minut slyšel dvakrát smích, jednou možná údiv a jednou stoprocentně projev strachu. Takže tak. 

No a já se tomu popravdě vůbec nedivím, Šoumen krokodýl toho totiž divákům – malým i velkým – moc nenabídne. Adaptace populární knížky se točí okolo varietního umělce Hectora Valentiho, jenž najde ve zverimexu malého zpívajícího krokodýla. Když jim ale první společné vystoupení nevyjde, Hector na pár měsíců zmizí a nechá plazího parťáka samotného. Lyle se schovává na půdě v newyorském domě, kam se nastěhují Primmovi – taková ta typická rodina, která potřebuje nějaký důvod k tomu, aby se trošku stmelila. A tím důvodem bude pohopitelně dva a půl metru vysoký krokodýl. 

Šoumen krokodýl: FOTOGALERIE

Šoumen krokodýl není příliš originální podívaná, což by nevadilo. Je to konec konců film pro prcky a těm celkem jasně servíruje jednoduchý příběh s trochou písniček, roztomilosti, napětí, humoru a poučení. Potud dobré. Jenže on jim to všechno servíruje jaksi líně. Josh Gordon a Will Peck natočili Ledově ostré s Willem Ferrellem nebo Pařbu o Vánocích, což nejsou nijak zásadní komedie, rozhodně ale nebyly nudné. Jejich novinka však skutečně není příliš nápaditý kousek a je to vidět prakticky na všem. 

Samotný příběh o krokodýlovi, co najde novou rodinu a pak musí společně překonat nějaké to příkoří, se uměle roztahuje na hodinu a tři čtvrtě tím, že Lyle postupně „napravuje“ všechny hrdiny. Vztah s malým Joshem, jenž se v New Yorku bojí úplně všeho, si o to samozřejmě říká, ale jakmile má Lyle Joshe hotového, najde ho maminka, které krokodýl ukáže, že v kuchyni se nemusí jet podle návodů a že je fajn si při vaření zablbnout, případně se ládovat zbytky z popelnice. A maminka má radost. No a pak krokodýla objeví tatínek a Lyle mu pomůže získat sebevědomí a stát se lepším učitelem. To vše sice prokládají střety s otravným sousedem a návrat Hectora (samozřejmě i u něj následuje polepšení), reálně se ovšem v Šoumenovi krokodýlovi děje třikrát to samé. Lyla někdo objeví, má z něj strach, Lyle se ukáže být sympaťákem, pak spolu provedou nějakou volovinu a jsou kámoši. A pak ještě dvakrát, respektive třikrát. Tady se fakt nikdo nesnažil. 

A nesnažil se ani jinde. Samotný Lyle vypadá neuvěřitelně odflákle a i před patnácti lety by působil divně. Ale budiž, děcka to nějak zkousnou, protože je čeká krom zábavy – i když té nakonec moc není – spousta super písniček. Ne? Ne. Písničky tu sice jsou, naneštěstí ta hlavní zazní asi šestkrát a že by byla nějak zásadně strhující nebo zábavná, to se úplně říct nedá. Od autorů Největšího showmana bych asi čekal víc než jen rutinu, které by slušelo spíš pódium soutěže Česko Slovensko má talent než hollywoodská pohádka za padesát milionů. 

Přehrajte si trailer Asi by mě tedy nemělo překvapovat, že přesně na takovou soutěž se Lyle nakonec dobelhá a zazpívá. Ten samý song, který vám už nejspíš tou dobou poleze na nervy víc jak… nevím. Nechce se mi nic vymýšlet. Podobně jako tvůrcům tohohle filmu, u něhož jen marně hledám důvod, proč by ho měl někdo vidět. 

Mimochodem na film pro děti se tu docela slušně chlastá.