Téma neslyšících a jejich nevyhnutelně odlišného pohledu na svět oproti většinové společnosti to v posledních letech dotáhlo k metám nejvyšším – konkrétně k oscarovému překvapení v podobě zdatně realizovaného, přece jen však především rutinního dramatu V rytmu srdce. Už o pár let dříve jsme obdivovali výkon Rize Ahmeda v o poznání syrovějším Zvuku metalu a vedle množství využití neslyšících postav v rámci thrillerů a kriminálek se téma dočkalo i důstojného uchopení v trochu pozapomenutém melodramatu Bohem zapomenuté děti z 80. let.

Právě k němu má novinka španělské režisérky a scenáristky Evy Libertad nejblíže. Filmařka v něm rozpracovala motiv ze svého stejnojmenného kraťasu z roku 2021 – v němž rovněž hlavní roli ztvárnila její skutečně neslyšící sestra, umělkyně Miriam Garlo. Tato sesterská spolupráce se pro snímek, jež po řadě menších úspěchů na festivalovém okruhu nedávno vstoupil i do tuzemských kin, ukazuje jako klíčová – dílo totiž osobní zkušenosti tvůrkyň zvládá přetavit v sympaticky civilní podívanou plnou subtilních náznaků a nedořečeností, díky nimž je realita protagonistů velmi snadno uchopitelná i pro publikum bez poruch sluchu.

V příběhu, kde má každá scéna své místo a kousek po kousku úspěšně zprostředkovává náhled do světa, jenž je pro většinu z nás (naštěstí) nedostupný, se seznamujeme s mladým párem tvořeným Ángelou a Héctorem. Zatímco Héctor je vykreslen jako bezproblémový, pečující a skoro až ideální muž, neslyšící Ángela každodenně svádí drobné boje o udržení svého vydobytého místa ve světě. To se jí vcelku daří, jelikož vedle láskyplného vztahu se může opřít i o chápající kolektiv umělecké dílny, kde pracuje. Střety s rodiči však připomínají, jak je pro slyšící většinu složité (ba nemožné) plně chápat, jak je hrdinčin svět odlišný a specifický.

Hned zkraje se dozvídáme, že Ángela a Héctor čekají dítě, u něhož dlouho není jasné, zdali bude slyšet, anebo nikoli. Vydržet takovou nejistotu není nic jednoduchého, avšak ani poté, co mají novopečení rodiče jasno, jejich starosti zdaleka nekončí – a zatímco Héctor se do otcovské role zvládá naplno ponořit, Ángela se vinou svého handicapu cítí izolovanější než kdy dřív. O sebe se starat naučila a ve světě, kde zvuky hrají velmi důležitou sociální roli, si zvládla vytvořit strategie a mechanismy k prožívání spokojeného života. S příchodem dítěte se však veškeré jistoty bortí a je nutné se sebou i svým okolím pracovat zcela odlišně; což běžně zažívají i rodiče bez podobných problémů.

Filmařka Libertad a herečka Garlo vytvořily Ángelu coby plastickou postavu, nedefinovanou pouze tím, že neslyší. Tento stav však samozřejmě zasahuje do všech součástí hrdinčina života a snímek dobře předává pocity bezmoci, které emoční izolace od vlastního dítěte vyvolává. Zároveň však nejde o světici, a tak se Ángela leckdy chová vcelku nesympaticky – lze soucítit s jejím údělem, přesto se těžko zbavuje dojmu, že s trochu jiným (a její situaci možná více odpovídajícím) rozpoložením by mohla značně zpříjemnit život sobě i svému okolí. Což se z nadřazené divácké pozice samozřejmě snadno hodnotí, každopádně je sympatické, že dílo ke své protagonistce nepřistupuje tak blahosklonně a přezíravě, jak ona sama některým postavám vyčítá.

Výsledku sice trochu škodí zrychlený a ne úplně motivovaný konec, přesto jde o snímek méně slzopudný než V rytmu srdce a zároveň civilnější než Zvuk metalu. Zdrcujícího obrázku mezilidské mizérie se nedočkáme, jelikož do trápící se hrdinky beztak úplně nepronikneme, není to ale na škodu. Díky spoustě velmi dobře odpozorovaných momentů, pohledů a pohybů totiž jde o sympaticky citlivé dílo, jež připomíná, že zatímco některé stavy můžeme změnit jen těžko, život nás stále vybízí k novým a novým rolím, v nichž se se svým údělem můžeme (ba musíme) popasovat.