Před pár dny si z jihlavského festivalu odvezl cenu pro nejlepší český dokument, přestože tuzemská stopa je v něm pouze vedlejší. Film od francouzského režiséra o argentinském hudebníkovi částečně financovaly české peníze, a tak můžeme považovat za sympatické, že se otevíráme světu; obzvláště v případě takto povedeného dokumentu, který nyní můžete vidět i v běžných kinech. Nenápadně přitom pojednává o problémech, které jsou obecnější, než bychom si na první pohled chtěli přiznat.

Abychom byli spravedliví, musíme doplnit ještě fakt, že režisér a producent Artemio Benki, který před dvěma dekádami stál i u zrodu společnosti Artcam Films, která jeho celovečerní debut teď samozřejmě distribuuje. Bohémsky vypadající Francouz je tedy po čtvrtstoletí v České republice už v podstatě naturalizovaný, o to více může překvapit, že si jako protagonistu svého nového filmu vybral Martína Perina, argentinského klavírního virtuosa a zároveň i psychiatrického pacienta. Kombinace těchto zásadních charakteristik pak sama o sobě stačí k citlivému vykreslení jednoho charakteru, k němuž máme všichni nakonec dost blízko.

Perino byl odmala talentovaným géniem a jeho nevídané schopnosti v oblasti komponování i hráčské virtuozity ho předurčovaly k veleúspěšné kariéře. Zasáhl však osud a Perino strávil poslední čtyři roky života v psychiatrické léčebně v Buenos Aires s diagnózou schizofrenie. S projevy této celoživotní choroby lze bojovat jen omezeně, ale Perino napříč několik let natáčeným dokumentem ukazuje, že tito lidé rozhodně nejsou žádní vraždící šílenci, jak se je média leckdy snaží vykreslit. Naopak je jasně patrné, že Perino je citlivý a úzkostmi překypující umělec, který v obdobích většího vnitřního klidu a vhodně nastavené medikace dokáže bez větších obtíží fungovat ve společnosti; zároveň mu však jeho stav brání být zcela zodpovědným a neustále produktivním článkem v kapitalistickém soukolí.

Benkiho styl nic nevysvětluje, a tak se většinu informací o minulosti jeho hrdiny dozvídáme jen mimoděk. Divák chtivý psychologie tak může odtušit, jak se na malém Perinovi podepsala výchova autoritativní matkou, též pianistkou (jež snad měla do té Hanekeho velmi daleko), ovšem žádné spolehlivé detaily nevíme. Namísto toho se Benki snaží zachytit daný moment, prožít každou vykouřenou cigaretu a nahlédnout pod povrch Perinovy komplikované osobnosti bez zbytečného patosu. O to více tak vyzní životní úděl hráče, který nemůže hrát; těžko zaměstnatelného nemocného člověka, v němž se obrovská vnitřní síla snoubí se stejným množstvím démonů. Klavírní sóla, jež dodávají Perinovu životu smysl a cíl, se však v soukromém životě proměňují v samotu, s níž musí čelit svým problémům; název snímku tak dalece přesahuje hudební rovinu a jen podtrhuje, o jak vrstevnatý (ačkoli pro leckteré diváky těžko přístupný) snímek se jedná.